Václav Antonín Chotek (1674-1754)
Obnovitel slávy chotkovského rodu se narodil jako pohrobek Jiřímu Rudolfu Chotkovi a Janě Sabině z rodu Proyů z Findelsteinu 26. února 1674 v Bělušicích. Po studiích hodně cestoval (též Kavalírská cesta po Evropě). V roce 1698 se oženil v Karlových Varech s Marií Terezií ze Scheidlerů (právnický rod od roku 1616 s erbem), která mu věnem přinesla značný majetek. Z manželství vzešlo 7 dětí a jejich matka zemřela již v roce 1709 ve věku pouhých 25 let. Václav Antonín se již podruhé neoženil. Věnoval se státní zprávě a povznesení rodu. Své děti nechal v péči internátních výchovných institucí. Do panského stavu povýšil 6. února 1702 ve Vídni, do hraběcího stavu 13. května 1723 v Laxenburgu a 4. října 1745 se ve Frankfurtu nad Mohanem stal říšským hrabětem z Chotkova a Vojnína. Za svého života se přátelil mimo jiné i s Evženem Savojským. Nechal vystavět barokní zámek Veltrusy (Ostrov-Ouholice) a vlastnil panství Bělušice, Skržín a Veltrusy-Jeviněves.
Zastával tyto úřady:
Hejtman slánského-rakovnického (1706-7), bechyňského (1722-3) a litoměřického kraje (od 1723), supernumerální místodržící v Čechách (po 1731), tajný rada.
Děti:
František (1700-1708)
Marie Anna (1701-po 1770) jeptiška
Terezie (1702-1749) jeptiška
Václav (1703-1725)
Jan Karel (1704-1787)
Rudolf (1706-1771)
Alžběta (1708-1712)
Zemřel v roce 1754 ve věku 80 let a je pohřben ve vesnici Kozly u Bělušic.
Rudolf (1706-1779)
Syn Václava Antonína Chotka, majitel panství Veltrusy a Myslibořice na Moravě. Zámek Veltrusy nechal stavebně rozšířit a v roce 1754 uspořádal první vzorkový veletrh na světě za účasti císařského páru (více na Veletrh).
Po absolvování pařížské akademie studoval na Pražské univerzitě, v únoru roku 1724 zde měl veřejnou disputaci, poté se odebral na cesty. Přes Schwezingen a Bamberg odcestoval do Leidenu, kde pobýval zhruba do konce roku 1724 a vzdělával se zde v oboru světového obchodu. Na koleji v Leidenu se zúčastnil lekcí ze základů práva a z historie. Po ukončení se vydal na cestu do Anglie, kde byl v Londýně, díky získaným doporučením přijat královskou rodinou v Hampton Court. Když se vrátil na kontinent, pobýval v Bruselu, Lunéville, v Paříži, dvakrát byl pozván do Versailles, a poté se přes Lyon vydal na cestu do Itálie, kde navštívil také Turín, Milán, Janov, Neapol, Řím, Florencii a Luccu. Po návratu z cest nastoupil Rudolf Chotek úřednickou dráhu na královském místodržitelství v Praze a dále pokračoval v kariéře na vídeňském dvoře hlavně ve službách Františka Štěpána Lotrinského a později i císařovny Marie Terezie, kde uplatnil své diplomatické nadání v době válek o dědictví rakouské a ekonomické znalosti při správě některých dědičných zemí habsburské monarchie. Několik let strávil jako zplnomocněnec při bavorském dvoře. Byl mimo jiné pověřen vyjednáváním míru s Bavorskem a jednáním o volbě budoucího římského císaře, které se pak již jako komisař roku 1745 účastnil ve Frankfurtu . Roku 1749 byl povolán císařovnou zpátky do Vídně, poté působil jako prezident finanční komory (1749-1760) a ředitel obchodu v dědičných zemích.
Roku 1760 se stal nejvyšším kancléřem (do roku 1771). Za své služby dostal řád zlatého rouna (1759) a dědičný úřad vrchního komořího nad stříbrem (1770).
V roce 1737 se žení s Aloisií Stefanií Kinskou.
Jelikož neměl mužského potomka vyhlásil nad celým chotkovským panstvím v roce 1771 tzv. Fideikomis, nedělitelný majetek , který po něm zdědil jeho synovec Jan Rudolf.
Děti:
Marie Quidobalda Brigita (1738-1810)
Za manžela měla Josefa Emanuela hraběte Canal de Malabayla, zakladatele slavné pražské zahrady Kanálka.
Jan Karel (1704–1787)
Sloužil císaři jako polní zbrojmistr a pro svůj rod získal dědičný úřad vrchního dveřníka v Dolních a Horních Rakousích. Bratr Rudolfův Jan Karel stal se krajským vrchním radou ve Vratislavi, kde pobyl do r. 1742, potom r. 1743 spravoval Horní Falcko a r. 1745 byl v Sulzbachu správcem země. A jako v Bavorsku zásoby vojenské rakouskému vojsku v čas opatřil, že vítězně postupovati mohlo a Amberka ztraceného opět dobylo, tak i v Italii jako polní zbrojmistr opatřil vojsku zadrželé výplaty, prodav stříbrné náčiní a skvosty své manželky, čehož následkem bylo dobytí Janova r. 1746. Císařovna za odměnu takové služby darovala mu palác se zahradou ve Vídni v Josefově. Nakrátko byl plnomocným vyslancem v Berlíně, a v roce 1749 je jmenován členem spol. česko-rakouské dvorské kanceláře ve Vídni a r. 1753 kancléřem. Jelikož jeho bratr Rudolf kromě úřadu nejvyššího kancléře také správu finanční obdržel, obstarával Jan Karel sám nejvyšší kancléřství. Na návrh císařovny byla zřízena komise ke zlepšení stavu vysloužilců. Jejím předsedou se stal Jan Karel v roce 1751 a pod jeho vedením byla vystavěna invalidovna pražská. Po smrti bratra Rudolfa také Jan Karel odešel na odpočinek. Kromě jmenovaných již hodností získal r. 1755 rodu svému úřad dědičného vrchního dveřního v Rakousích pod Enží a r. 1765 obdržel týž úřad v Rakousích nad Enží. R. 1764 jmenován komandérem řádu sv. Štěpána a r. 1765 udělen mu byl velkokříž téhož řádu. K Bělošicům a Skršínu, které po otci držel, přikoupil hr. Jan Karel panství Nové Dvory na Čáslavsku. Za manželku pojal v roce 1740 Marii Terezii hraběnku Kotulínskou z Kotulína.
Děti:
Jan Rudolf (1748-1824)
Zemřel 8. Listopadu 1787 ve Vídni.
Jan Rudolf (1748-1824)
Byl jediným synem Jana Karla Chotka z Chotkova (1704–1787) a jeho manželky Anny Marie Kotulínské z Kotulína. Od roku 1784 se věnoval správě veltruského panství (jako třetí majitel), které nadále zveleboval, a od roku 1798 panství Bělušice a Nové Dvory u Kutné Hory, kde nechal postavit empirový zámek Kačina.
Působil jako česko-rakouský politik a úředník, rakouský ministr financí, nejvyšší purkrabí pražský a guberniální prezident v Čechách. Vykonával různé dvorské i ministerské funkce, byl mecenášem věd a umění. V Praze a v celé zemi stavěl silnice, nábřeží a parky. Byl 20. let předsedou Královské české společnosti nauk.
18. března 1772 se ve Vídni oženil s hraběnkou Marií Sidonií Clary-Aldringen. Měl pět synů, kteří se prosadili v politice i armádě.
Svoji kariéru začal v kanceláři strýce Rudolfa, nejvyššího kancléře, a ustanoven r. 1771 vládním radou, r. 1776 stal se dvorním radou a obdržel referát haličský. R. 1781 jmenován presidentem censury knih a r. 1782 místopředsedou komory finanční, kterýž úřad vystřídal ještě t. r. s kancléřstvím při česko-rakouské dvorní kanceláři. Vedle tohoto úřadu byl presidentem komisí k upravení roboty. Po smrti císaře Josefa II. jmenoval ho císař Leopold II. r. 1791 ministrem financí všech korunních zemí. Úřad zastával do r. 1792, kdy bylo ministerstvo financí opět spojeno s dvorskou kanceláří. Na to vystoupil hr. Chotek r. 1793 ze státní služby, ale r. 1802 byl opět císařem Františkem povolán do Prahy jako purkrabí a president čes. gubernia. Z Prahy byl Chotek povolán do Vídně jako konferenční ministr (1805-1810), kde zůstal až do rozpuštění státní rady v roce 1810. Na přání panovníka zůstal předsedou dvorní komise pro zhotovení politického zákoníku až do r. 1815. R. 1808 vyznamenán řádem zlatého rouna a později návštěvou, kterou ho mocnář poctil ve Veltrusích
Děti:
Jan Nepomuk Josef (1773-1824)
Rudolf (1775-1779)
Josef (1776-1809)
Maria Aloisia 1777-1864)
Václav František (1778-1807)
Rudolf (1780-1782)
Ferdinand Maria (1781-1836)
Karel (1783-1868)
Terezie Chotková (1785-1872)
Heřman (1786-1822)
Zemřel 26. srpna 1824 ve Vídni.
Karel Chotek (1783-1868)
Prezident zemského gubernia, nejvyšší pražský purkrabí, c.k. komoří, rytíř řádu zlatého rouna. Majitel panství Záhořany a Velké Březno a statku Čivice u Pardubic. V roce 1841 koupil zámek Velké Březno a v letech 1842 až 1845 jej nechal přestavět podle plánů vídeňského stavitele Heinricha von Ferstela. Byl velkým nadšencem fotografování. Byl jedním z prvních Čechů, kteří vlastnili v té době fotoaparát. Při třídění sbírek ze zámku Velké Březno, na kterém Chotkovi po generace žili, se mezi stovkami různých fotografií našla také vzácná daguerrotypie – první v praxi používaná fotografická technika, na které je vyobrazen Karel Chotek s rodinou. Snímek pochází z roku 1839 a je považován za světový unikát. Od Karla Chotka pochází známé a dodnes hojně používané přání k novému roku PF – „pour féliciter“. Svým známým zasílal umělecké kartičky s tímto francouzským textem jako omluvenku, že z nedostatku času jim nemůže k novému roku popřát osobně. Vystudoval práva a ve státních službách zastával nejprve pozice krajského hejtmana v Hranicích na Moravě (1805), guberniálního rady v Brně (1811), tajemníka ministerstva financí a krajského hejtmana v Přerově (1812). Působil také jako dvorní rada Terstského gubernia a později jako gubernátor (1816-18), po roce 1818 jako tyrolský gubernátor. 1824-26 dvorní kancléř ve Vídni, od roku 1826 nejvyšším pražským purkrabím.
Mezi jeho hlavní projekty patří zlepšování dopravní infrastruktury v Praze i celém Českém království, jež mělo zrychlit přepravu osob a materiálu a umožnit tak následný rozvoj průmyslu. Zasloužil se o značné vylepšení silničního spojení mezi Prahou a Vídní, výstavbu druhého mostu přes Vltavu v Praze (1841, řetězový most), řetězových mostů v Jaroměři, Žatci a Strakonicích, vybudování koňské dráhy České Budějovice-Linec a podporoval vltavskou paroplavbu a plavbu na trase Mělník-hranice. V Praze nechal vydláždit mnoho kilometrů ulic, vystavět kanalizaci, zlepšit systém zisku pitné vody a vybudovat první kamenné nábřeží (Národní divadlo-Karlův most). Zasloužil se o zřízení nových sadů (např. na pražských baštách), o výsadbu zeleně (nechal osázet i ostrovy na Vltavě), zlepšení stavu mnoha významnějších ulic či zlepšení osvětlení v královském hlavním městě. Prvky vnitřního opevnění nahradily široké třídy (např. Příkopy) a na hradbách vznikaly aleje, jež se stávaly oblíbeným cílem nedělních vycházek Pražanů (z jeho podnětu došlo i ke zkrášlení vzhledu českých lázeňských měst - Teplice, Karlovy Vary, Františkovy a Mariánské Lázně). Zavedl trhy na vlnu v Praze a Plzni, opravil nedostatky ve zřízení kontribučních sýpek, vydal předpisy pro stavbu silnic a sázení stromů.
Zřizoval i sociální ústavy, např. opatrovny pro sirotky či ústavu pro dospělé slepce. Nechal obnovit káznici káranců a zřídit při ní pracovnu. Jeho zásluhou se Letohrádek královny Anny opět stal kulturním místem. Rovněž se zasloužil o opravu Karlštejna, který byl ve velmi nedobrém stavu. Za jeho působení se Praha výrazně změnila. Stalo se z ní průmyslové, poměrně rychle se modernizující město.Ze svého úřadu odešel v roce 1843. Byl jedním z prvních majitelů fotografického aparátu v Čechách.
Byl oddaným zemským patriotem majícím pochopení pro snahy českých vlastenců, zároveň byl ale věrný služebníkem habsburského arcidomu.
Od 15. července 1817 byl ženat s Marií, hraběnkou Marií Sofií Berchtoldovou z Uherčic.
Děti:
František (1818)
Karel (1821)
Antonín (1822-1883)
Emanuel (1823-1843)
Ferdinand (1826-1830)
Karel hrabě Chotek zemřel 28. prosince 1868 ve Vídni. Pohřben byl ve Valtířově na Ústecku.
Maria Ferdinand Chotek (1781-1836)
Arcibiskup olomoucký (1831-1836) se narodil se 7. září 1781 ve Vídni. Po ročním kněžském působení byl 3. února 1806 přijat za olomouckého kanovníka; tehdy již byl kanovníkem pasovským a pražským. Od roku 1817 působil jako světící biskup olomoucký. Byl to pastýř pracovitý, od rána do večera zaměstnaný, přísně spravedlivý, pořádkumilovný, lidumilný a přátelský ke každému, komu bylo třeba pomoci, jemného svědomí a vystupování, umělecky cítící a hudebně vzdělaný. Jako upřímně zbožný a i teologicky vzdělaný biskup věnoval svou péči důkladnému vzdělání posluchačů a budoucích bohoslovců filozofické fakulty v Olomouci, která se mu odvděčila čestným doktorátem filozofie. Od roku 1823 byl trvalým ředitelem studií na olomouckém lyceu a stavovské akademii. Chudým studentům a alumnům dával stravu ve své rezidenci a také jinak podporoval chudý lid.
Roku 1830 jej kapitula zvolila za svého probošta a 19. října 1831 jej postavila do čela arcidiecéze. Chtěl přebudovat administrativní děkanskou soustavu a povznést pastoračně, hospodářsky i sociálně arcidiecézi, jejíž nedostatky poznal na namáhavých generálních vizitacích od roku 1817.
Chystal mapu arcidiecéze a dal vypracovat plány na stavbu nového kněžského semináře. Byl si vědom, že základem každé reformy je život kněžstva, proto se každým rokem obracel na své kněze pastýřským listem.
České kultuře prospěl úsilím o zřízení stolice české řeči a literatury na stavovské akademii v Olomouci roku 1831. Za něho se vytvořilo příznivé ovzduší pro založení Slovanské knihovny v semináři. Vřele se ujal beatifikačního řízení služebníka Božího Jana Sarkandra.
Po pěti letech však – 5. září 1836 – při korunovaci Ferdinanda V. v Praze zemřel na choleru ve věku 55 let. Byl pochován v rodinné hrobce v Nových Dvorech u Kutné Hory.
Jindřich Chotek (1802-1864)
Majitel panství Veltrusy (završil období rozkvětu Veltrus, především rozšířením majetku), Nové Dvory a Bělušice vystudoval Akademické gymnázium v Praze a tři roky filozofie. V r. 1824 se stal nečekaně dědicem velkého rodového majetku, zejména panství Veltrusy, Nové Dvory a Bělušice. Pro jeho nízký věk se ujal správy majetku poručník. Začínal jako praktikant u zemské vlády v Dolních Rakousích. Po r. 1827 pracoval na krajském úřadě ve Vídni, později v Berouně. Od r. 1831 se věnoval výhradně správě svého majetku. Jeho sídlem se stal zámek Kačina u Kutné Hory. Aktivně se věnoval řepařství, založil cukrovar a vinopalnu v Nových Dvorech. Účastnil se aktivně veřejného života. V l. 1851-1861 místopředseda Společnosti Muzea Království českého a Matice české. Pro dobročinné skutky jmenován v Kutné Hoře a v Nových Dvorech čestným občanem. Narodil se Janu Nepomuku Josefu Chotkovi a Marii Isabelle von Rottenhan, Za manželku pojal Karolinu Luisu hraběnku z Eltzu.
Děti:
Rudolf Karel (1832-1894)
Emerich (1833-1911)
Ferdinand (1838-1913)
Isabela (1842-1857)
Arnošt (1844-1927)
Karolina (1846-1933)
Zemřel v roce 1864 v Praze a je pochován v rodinné hrobce na Nových Dvorech.
Rudolf Karel (1832-1894)
Dědičný dveřní v Rakousích nad Enží a pod Enží, dědičný člen panské sněmovny říš. rady a c. a k. komoří. Věnoval se hlavně národnímu hospodářství a byl presidentem Prvního českého vzájemného ústavu pojišťovacího, pražskoduchcovské dráhy, členem správní rady priv. Rakouské dráhy severozápadní, předsedou spolku pivovarnického a hospodářského spolku Kutnohorského, od r. 1865. V r. 1865 – 1872 působil také jako starosta okres. zastupitelstva kutnohorského. Město Písek za politickou činnost jeho jako poslance na sněmu zemském jmenovalo ho r. 1867 čestným svým měšťanem.Majitel panství Veltrusy, Nové Dvory a Bělušice. Autor divadelních her a organizátor představení v zámeckém divadle Kačina.
Později žil nezodpovědným způsobem života, jelikož se nedokázal vyrovnat se ztrátou syna, a tak hospodaření na panství ve vlastní režii ustávalo, dvory byly propachtovány a průmyslové podniky pronajaty.
V roce 1890 byl jako marnotratník zbaven svého majetku, který přešel na jeho bratra Emericha.
Měl dvě manželství. První byla Maria Theresia von Auersperg a druhá Claudine Maria Beata von Gudenus.
Děti:
Jan Rudolf (1865-1884)
Zemřel 1. října 1894 v Rumunsku, kam uprchl z Čech.
Emerich (1833-1911)
Syn Jindřicha Chotka nastoupil na svá panství v roce 1890 místo svého bratra Rudolfa.
Manželka Julie Henrietta von Thun und Hohenstein. Byl také malířem.
Zemřel 12.4.1911 ve Volšovech, bezdětný.
Arnošt (1844-1927)
Bratr Emericha a Rudolfa Karla Chotka, císařský generál od roku 1918 ve výslužbě. V roce 1874 se stal komořím a u dvora působil delší dobu. Majitel zámku Veltrusy.
Člen řádu maltézských rytířů. Zemřel svobodný a bezdětný 27. ledna 1927 ve Veltrusích.
Bohuslav Chotek (1829-1896)
Nejvíce času strávil ve vyslaneckých úřadech; byl legačním sekretářem a později leg. radou při vyslanectví rakouském v Berlíně, pak vyslancem v Madridě a za ministerstva Hohenwartova místodržitelem v Čechách (1871). Potom stal se mimořádným vyslancem a splnomocněným ministrem v Brusselu a naposled v Drážďanech. Byl c. a k. komořím, tajným radou a doživotním členem panské sněmovny. Ačkoli jeho otec získal pro rod Chotků nový význam, nestal se hlavním představitelem rodiny on, nýbrž jeho bratranec Rudolf. Bohuslav se 30. října 1859 oženil s Vilemínou, hraběnkou Kinskou z Vchynic a Tetova, s níž měl jednoho syna a osm dcer. Jejich čtvrtou dcerou byla Žofie Chotková, manželka Františka Ferdinanda, následníka rakousko-uherského trůnu. Rodina Bohuslava Chotka vlastnila dolní, resp. starý zámek ve Velkém Březně. Ten dostala jako přízemní budovu a Bohuslav Chotek ji zvýšil o jedno patro do dnešní podoby.
Děti:
Wolfgang Karel (1860-1926)
Zdenka (1861-1946)
Marie Pia (1863-1935)
Karolina (1865-1919)
Žofie (1868-1914)
Oktavia (1873-1946)
Marie Antonie (1874-1930)
Marie Henrietta (1880-1964)
Heřman (1786-1822)
V roce 1813 se oženil s Henriettou Brunsvick de Korompa a založil tzv. Uherskou větev Chotků na dnešním Slovensku.
Děti:
Hermína Chotková (1815-1882)
Otto Ferdinand (1816-1889)
Rudolf Chotek (1822-1890)
Marie Aloisie "Louisa" (1777-1864)
Mecenáška, kreslířka, malířka, sběratelka archiválií, grafiky, obrazů a kreseb pro dějiny umění. Od roku 1802 vdaná za svého bratrance Karla Josefa Clary-Aldringen v Teplicích. Díky ní se dochovaly mimořádné pohledy na zámecký park a architekturu ve Veltrusích kolem roku 1800.
Hraběnka Chotková, Velebná matka Antoinetta Chotková ( 27. 7. 1860 – 12. 8. 1934)
Původem komtesa Olga Chotková, narozená na zámku ve Velkém Březně Antonínu a Olze Chotkovým ze známého šlechtického rodu.
Byla vnučkou hraběte Jana Rudolfa Chotka, proslaveného vystavěním řetězového mostu v Praze, založením muzea a také vybudováním dodnes známých Chotkových sadů.
Díky svým odborným dovednostem a ochotě léčit chudé se zapsala do historie řádu svatého Karla Boromejského, který v Praze od poloviny 19. století vybudoval několik zdravotnických zařízení a ústavů. Hraběnka ve svých 16 letech obětovala šlechtický původ i majetek a vstoupila do kongregace řádu milosrdných sester sv. Karla Boromejského. Zásluhy sestry a později velebné matky, jež přijala jméno Antoinetta a pečovala o nemocné, byly obrovské.
Bylo výsadou boromejek opustit to, co každý normální člověk v tomto světě považuje za výhodu nebo své zázemí, a jít sloužit. V domova svatého Karla Boromejského v Řepích, sestra Antoinetta nejprve pracovala jako ošetřovatelka v tehdejším sirotčinci.
Pamětníci tvrdí, že když roku 1934 sestra Antoinetta zemřela, dal se její pohřeb přirovnat k pohřbu později zemřelého Jana Masaryka.
Později sestra Antoinetta působila jako ošetřovatelka a lékárnice v nemocnici pod Petřínem a vyhledávali ji především nemocní lidé. Vůbec se nebála nějaké nákazy.
V roce 1899 se sestra Antoinetta stala první představenou právě otevřeného ústavu Vincentinum pro postižené a chudé děti, který boromejky provozovaly v areálu Břevnovského kláštera.
Díky své obětavosti v péči o druhé si hraběnka Chotková mezi řádovými sestrami i obyvateli Řep vysloužila srovnání se svatou Anežkou. Jejího odkazu se dodnes drží řeholnice ošetřující jak pacienty v nemocnici pod Petřínem, tak i seniory v domově Karla Boromejského v Řepích.
Marie Henrieta Chotková (1863-1946)
Narodila se 24.11.1863 v Dolní Krupé. Její otec Rudolf Chotek a matka Marie vlastnili panství Brunswick-Chotkovské. Marie Henrieta založila v Dolní Krupé ve své době proslulé rozárium. Cenný byl hlavně rozsáhlý sortiment starých růží. Hraběnka Chotková byla v úzkém kontaktu s předními růžaři Evropy - P. Lambertem, W. Kordesem, G. Bradou, H. Kiesem a mnoha dalšími. Hodně cestovala a neustále doplňovala svou sbírku. Patřila mezi nejpřednější znalce růží a byla právem nazývána „královnou růží“. Po smrti R. Geschwinda převezla do Dolní Krupé celý sortiment jeho výpěstků. Sama se také věnovala šlechtění. Po první světové válce byla z ekonomických důvodů nucena založit růžařskou školku. Po onemocnění majitelky začalo rozárium chátrat a po II. světové válce prakticky zaniklo. Hraběnka Chotková zemřela v chudobě 13.2.1946. Byla zakladatelkou největšího rozária ve střední Evropě (6 000 růží), které se proslavilo zejména rozličnými druhy, např. odrůdou Nordlandrose, která je odolná proti mrazu.
Žofie Chotková (1868-1914)
Hraběnka Žofie Marie Josefína Albína Chotkova byla manželka rakouského následníka trůnu arcivévody Františka Ferdinanda. Narodila se 1. března 1868 ve Stuttgartu. Jejím otcem byl hrabě Bohuslav Chotek a matkou Vilhelmína , hraběnka Kinská.
Žofie byla pátým dítětem svých rodičů. Jelikož její otec působil v diplomatických službách rakouské monarchie, často měnili své bydliště. Žila ve Stuttgartu, Madridu, Petrohradě, Bruselu a také v Praze. V roce 1886 jí zemřela matka. Když se jí povdávaly starší sestry, zůstala žít se svým otcem a mladšími sestrami v Drážďanech.
V roce 1888 ji císař povolal za dvorní dámu arcivévodkyně Isabely manželky rakouského arcivévody Bedřicha, který byl také vévodou Těšínska. Byla pěkná a mimořádně chytrá, veselá, vtipná a měla všestranné zájmy.
Její rodina však žila v těžkých finančních poměrech a ona jim mohla uniknout pouze tak, že přijala zaměstnání. Jako dvorní dáma se zamilovala do Františka Ferdinanda d' Este. Mladý František Ferdinand se do Žofie velmi zamiloval a oba se rozhodli o svou lásku bojovat.
Proti nim byl skoro celý císařský dvůr v čele s císařem Františkem Josefem I. i císařovna Alžběta. Největším odpůrcem však byla samotná arcivévodkyně Izabela, u které Žofie pracovala. Jedinou podporu dostali od arcivévodkyně Marie Terezie, Františkově macechy, a od jeho dvou nevlastních sester.
V jejich prospěch intervenovali papež Lev XIII., Ruský car Mikuláš II a německý císař Vilhelm II., a císař František Josef II. nakonec povolil sňatek s podmínkou, že se Žofie nikdy nestane císařovnou a jejich společné děti nebudou mít žádný nárok na trůn a dokonce ani na titul arcivévoda. Žofie dostala titul kněžny Hohenberg, a jejich děti měly dědit pouze tento titul. 1. července 1900 na zámku v Zákupech uzavřeli tzv. morganatické manželství.
Manželé žili na zámku Konopiště, který František Ferdinand koupil v roce 1887 jako lovecký zámek a který nechal přestavět. Z tohoto manželství se narodily tři děti: Sofie Marie (1901-1990), Maximilian Karel (1902-1962) a Ernest Alfons (1904-1954). V roce 1914 cestovali manželé do Sarajeva na reprezentativní návštěvu, kde se s manželem zúčastnila vojenského cvičení, kde na ně byl 28. června 1914 spáchán atentát. Atentátník Gavrilo Princip zasáhl nejprve arcivévodu a hned nato i jeho manželku Žofii. Byla zasažena do břišní tepny a okamžitě vykrvácela. Pohřeb se konal bez velkých ceremonií ve Vídni. Pochováni jsou v hrobce na zámku Artstetten. Atentát byl důvodem k rozpoutání první světové války.
Karel Maria (I.) Chotek (1853-1926)
Vnuk zakladatele zámku a předposlední majitel panství Velké Březno od roku 1883. Po absolvování gymnázia v Litoměřicích studoval na vídeňské univerzitě a pak pět let působil v diplomatických službách. Tento aristokrat nedbalé elegance, se především věnoval svým zálibám: cestování, zahradničení a fotografování. Zachytil i snímky ze svatby Žofie Chotkové s Františka Ferdinanda d´Este na zámku v Zákupech. Dalším objektem jeho fotografování se stali jeho nejbližší, mezi záběry dochovanými do dnešní doby je například několik aranžovaných snímků Adhelaidy po narození syna Karla roku 1887, ale i uvolněné privátní snímky a portréty aristokratů. Začal se vydávat s fotoaparátem do okolí rodinného sídla a z výletů si přinášel žánrové snímky z vesnického života a krajiny. V pozůstalosti jsou snímky z Německa, Holandska a severní Itálie, přímořské scenérie se stafáží a podvečerní nálady. Karel Chotek byl vždy stoupencem nejmodernějších technologií (heliogravury a ušlechtilých fotografických tisků). Minimálně od roku 1891 byl členem vídeňského Camera-Clubu, účastnil se řady jeho výstav ve Vídni, Londýně, Mnichově, Berlíně a Hamburku, některé jeho snímky vyšly v tehdejších fotografických časopisech a získal několik cen a uznání za umělecké fotografie. Manželka Adelhaid Marie Terezie Hohenlohe-Langenburg při jedné z cest do Mote Carla prohrála značnou část rodinného jmění, což zkomplikovalo rekonstrukci zámeckého areálu.
Děti:
Karel Maria Chotek (1887-1970)
Antioneta (1888-1910)
Ada Marie Gabriela (1890-1939)
Karel (Karl, Cary) Maria (II.) Chotek (1887-1970)
Poslední majitel chotkovských panství z velkobřevnovské větve. Na Veltrusích a Bělušicích hospodařil od roku 1927, o rok dříve na Velkém Březně. Během II. světové války poskytl společně s manželkou Livií Clarou Majlath de Szerkhely (svatba v roce 1921) veltruský zámek nacistům na akce rasové čistoty, tzv. „Lebensbornu“, Livie navíc s nacisty velice sympatizovala a zvala sem dokonce i jejich nejvyšší představitele (např. Hitlera, který nikdy nepřijel). Oba se přihlásili k německé národnosti a roku 1945 se vystěhovali do Německa, do bavorského Aichachu, kde v chudobě zemřeli. Neměli žádné vlastní potomky a proto se rozhodli adoptovat bratra jedné z řádových sester Uda. Ten však padl v bojích v Severní Africe v době II. světové války a tak rodina přichází o jediného svého dědice. Karlovou smrtí tak vymřeli hrabata Chotkové roku 1970 po meči. Rodové jméno přešlo Karlovou závětí na jeho vzdáleného příbuzného, markraběte Alexandra Pallavicini-Telrago-Chotka, vnuka Gabriely Chotkové, provdané hraběnky ze Schönbornu.
Podrobný rodokmen celého rodu: Chotkové
Děti Františka Ferdinanda d´Este a Žofie Chotkové
Žofie z Hohenbergu (24. července 1901, Konopiště – 27. října 1990, Thannhausen)
Své dětství strávila na zámku Konopiště v Čechách s milující rodinou. Již ve třech letech skolila svého prvního jelena. Zpráva o smrti jejich rodičů ji zastihla na zámku v Chlumu u Třeboně.
Až do roku 1918 žila na Konopišti, kde se o ni a sourozence starala Marie Jindřiška Chotková (sestra jejich matky) a P. Otto Stanovský. Později Jaroslav kníže Thun-Hohenstein.
Po nástupu císaře Karla I. na trůn došlo také ke konečné úpravě šlechtictví a erbu mladých Hohenbergů. Hlavě rodu Hohenbergů byl přiznán titul vévodský a oslovení Výsost, ostatní členové rodu se stali knížaty a bylo jim uděleno oslovení Jasnost. Zcela nově byl vytvořen erb Hohenbergů.
Pro zajištění hmotné existence, jim připsat štýrská korunní panství Eisenerz a Radmer.
V roce 1920 se v Děčíně provdala za Fridricha Nostic-Rieneck. Narodili se jim tři synové a jedna dcera. Rodina se hlásila k německé národnosti. Za druhé světové války sloužili synové ve Wehrmachtu. Nejstarší Erwein (nar. 1921) zemřel v sovětském zajetí v roce 1949, mladší Franz (nar. 1923) v bojích na východní frontě v roce 1945, nejmladší syn Alois (nar. 1925) a dcera Sophie (nar. 1929) válku přežili.
V roce 1946 vycestovala rodina do Rakouska. Žili na zámečku v Geyereggu, který Žofie získala jako dědictví. V roce 1962 se přestěhovali do Salzburgu. Zemřela ve věku 89 let.
Maxmilián Karel František Michael Hubert Anton Ignác Josef Maria vévoda z Hohenbergu (29. září 1902 zámek Belvedere ve Vídni - 8. ledna 1962 Vídeň)
Po roce 1918 opustil ČR. Navštěvoval Skotské gymnázium ve Vídni a poté vystudoval právní vědy. O roku 1926 doktorem práv. V témže roce se ženil s Alžbětou Bonou, hraběnkou Waldburskou na Wolfeggu a Waldsee. Byl činný jako právník a spravoval majetek rodu. Stejně jako jeho bratr vystupoval jako monarchistický mluvčí a byl v úzkém kontaktu s následníkem trůnu Otou Habsbursko-Lotrinským.
Maxmilián i jeho mladší bratr Ernst se vyslovili pro osvobození a samostatnost Rakouska a rovněž vystupovali proti anšlusu a nacistickému Německu. Z těchto důvodů byli v roce 1938 deportováni do koncentračního tábora Dachau, kde byli nasazeni speciálně na čištění latrín. Pozdější spolkový kancléř Leopold Figl referoval, že oba bratři snášeli ponížení s veselou a důstojnou myslí a ke svým spoluvězňům se vždy chovali velmi kamarádsky. Maxmilián byl propuštěn v roce 1940 a převezen na zámek Artstetten do domácího vězení. Zároveň však bylo sídlo vyvlastněno a znárodněno.
Po osvobození Rakouska byl Maxmilián se souhlasem sovětských okupačních úřadů zvolen starostou Artstettenu (10 let). Po mnoho let byl zplnomocněncem Oty Habsbursko-Lotrinského ohledně majetkových jednání habsbursko-lotrinské rodiny s rakouskou spolkovou vládou.
Maxmilián Hohenberg zemřel 8. ledna 1962 ve Vídni na následky z doby nešetrného zacházení v koncentračním táboře. Byl pochován v hrobce v kostele zámku Artstetten v Dolních Rakousích po boku svých rodičů.
Arnošt Alfons František Ignác Josef Maria Antonín, kníže z Hohenbergu
(27. května 1904 zámek Konopiště - 5. března 1954 Štýrský Hradec)
Dne 25. května 1936 se ve Vídni oženil s Marií Terezií Woodovou (1910), dcerou ang. Diplomata George Jervise Wooda a hraběnky Rosy Lónyay z Nagy-Lónyay a Vásáros-Namény. Z jejich svazku vzešly dvě děti.
Vzhledem k jeho postojí k Německé říši byl v roce 1938 1938 deportováni do koncentračního tábora Dachau a po roce 1940 byl přeložen do tábora Buchenwald. Domů se vrátil v roce 1943.
Více na:
http://www.franzferdinand.cz/zofie-z-chotkova-a-vojnina/deti/
http://www.sophie-hohenberg-czech-rep.eu/ot/index.php
http://www.schloss-artstetten.at/index.php/de/schloss-artstetten/hausherren
