Vítězslav Hálek (1835-1874)
Narodil se v Dolínku na chotkovském panství a veltruským parkem chodíval z nádraží, když bydlel v Bukoli.
Ve svých půvabných venkovských povídkách zobrazuje život na veltruském panství v polovině 19. století.
Jaroslav Vrchlický (1853-1912)
Jaroslav Vrchlický začal jezdívat do svých milovaných Veltrus na začátku 70-tých let 19. století. V době jeho studentských let sem jezdila spisovatelka Žofie Podlipská (1833-97) na prázdniny do vily proti hlavní bráně parku. Zde se oba seznámili. Podlipské neutuchající duchovní sepjatost s Vrchlickým vyvrcholila v jeho obrovský obdiv a vykrystalizovala myšlenkou sňatku své dcery s básníkem, která se při vzájemné náklonosti plně rozvinula. Kulisou této lásky byl veltruský park. Ve svých pouhých 23 letech byl Vrchlický zralým umělcem, kterého však jeho manželka nedovedla pochopit ani podpořit. Vše vyústilo v nevěru Ludmily Vrchlické a dvěmi nemanželskými dětmi. To vše se odrazilo v básníkově díle a poznamenalo i jeho poezii veltruskou. Veltrusům věnoval básník tato díla: Sny o štěstí (1876), Eklogy a písně (1880) a jiné. Vrchlického láska k tomuto místu sebou nese literární oblevu Veltrus. Spolu s ním putovala do veltruských míst řada básníků a spisovatelů. Do Veltrus jezdívala jejich rodina často a Vrchlický zde byl naposled 26. srpna 1906.
"Veltruský park"
U starých všech jsem stanul míst
kde hoch kdys verše snil,
a všady jen ten zžehlý list
mi v kroku zašustil!
A tu jsem cítil dvojnásob
jak oběma zahrál čas,
a nechal troucheň, prázdno, hrob
a veršů vyznělých hlas.
Zda nejsem jen ten zprahlý hvozd?
se duše svoji ptám,
jejiž míjí havran, míjí drozd,
jenž v slunci dumá sám?
Ó parku, tobě zdroje vod,
mně vzal to mládí mé,
zda znovu v svěžest, květ i plod
se oba vrátíme?
Pod strání vlaku ostrý hvizd
se táh jak srdcem nůž
a úzkost zela z prázdných hnízd,
děs prochvěl lesní hluš.
Ó dnové čistých radostí,
kde života strom kvet,
ó parku můj, o mladosti,
víc nepřijdu k vám zpět!
"V dveřích parku"
Byl šerý den, jak v podjeseni bývá;
my sami seděli jsme v parku dveřích
a zřeli v dálku, ve uvadlých keřích
jak stíny rostou, jak se zvolna stmívá.
My nemluvili. Jeseně klid němý
nám k srdci sáhl; my jen zřeli v lesy,
jak snily stromy v barev pestré směsi,
jak časem žlutý lístek padal k zemi.
Mně zdálo se, to ticho kolem v kraji
že není klid a mrtvé ticho rovů,
v něm život, který jarem vzplane znovu,
jak lampy záře v úběl teď se tají.
To není zmar, to není umírání!
To pouze klid jest bojem zasloužený…
a vlhký zrak můj padl na tvář ženy,
jež k mému boku sedla s vážnou skrání.
Svit večera, jenž okny sem se vkrádal,
lesk perlový jí vkouzlil v mladé tahy,
vzňal v očích jejích paprsk rosné vláhy
a nad hlavou jí v svatých zář se skládal.
A já se díval vážně chvíli dlouhou
na toto dítě, v jehož ruku malou
jsem vložil vše: svou lásku neskonalou,
sny mladosti, v nichž naděj' válčí s touhou.
Na toto dítě, v jehož snivém oku
mně svitly znova tuchy vše a snahy…
Já cítil poprv, jak jest život drahý,
když tiše plynout smí po jejím boku.
A jak hnul vítr stromů ratolestí,
jak žluté listí zakmitlo se v keři,
já cítil, jak mé srdce v lásku věří,
já cítil poprv plnost svého štěstí.
"Ekloga VI."
V ten starý park zas motýli snů nesli
mou hravou píseň, tam s ní na mech klesli,
jak věděli by, že ten prales tmavý
je světlé tvojí krásy rámec pravý.
Tvá snivá krása, moje sladké dítě,
jest jako paprsk slunce na pažitě,
vše okouzlí a všecko k sobě láká,
mou duši v květ, mé srdce změní v ptáka.
Vždy zřím tě sedat v starých stromů stínu,
kde chýlí se bez modrý ku jasmínu,
květ jahody se k tobě dívá z trávy,
jak chtěl by svadnout v kadeřích tvé hlavy.
Drozd kropenatá vajíčka ti svěří
ve starém jilmu, a když den se šeří,
zřím srny mezi ztemnělými buky,
jak jdou, by jedly z tvojí bílé ruky.
A hvězdný pohár noc když k zemi nahne,
tu zářným deštěm roj světlošek táhne,
a zváben slunným paprskem tvé krásy,
jak v stíny noční slétne v tvoje vlasy.
Smích, zlatá včelka, zbloudí na tvá ústa,
teď úzká stužka, teď v proud záře vzrůstá,
teď celou tebe stopí v jasné vlny,
jak porosil by měsíc lotos plný.
A jestli časem zapláčeš si v tichu,
jak rosné kapky liljí na kalichu
jsou slzy tvé, tvůj úsměv v nich se láme,
až v pohledu tvém celé nebe máme.
Tys poupě jara, ty jsi úsměv rána,
a hvězda k tobě dí: „Buď požehnána!“
Strom vida tebe dí: „Již musím kvésti!“
A srdce moje: „Musím věřit v štěstí!“
Antonín Sova (1864-1928)
Pobýval ve Veltrusích několikrát přes léto.
Jaroslav Seifert (1901-1986)
Značnou část svého dětství i mládí prožil v Kralupech nad Vltavou u svých prarodičů. Veltrusy často navštěvoval se svým dědečkem Jaroslavem Borutou, který byl přední regionální kulturní činitel. Povltavská krajina mu učarovala a často se sem rád vracel. Láska k této krajině se nejednou odrazila i v jeho tvorbě.
"Park ve Veltrusích"
Když vešla, lehce otvírajíc mříž,
byl zmaten: Nevstupuj!
Mám strach a bojím se tvých očí.
Ona se usmála
a on se zalykal štěstím.
Po krátkém čase řekla: Odcházím.
Prosil ji s pláčem: Neodcházej!
Však ona odešla.
Kdo tu mluvil o štěstí?
Žádné štěstí není.
A všichni lidé jsou jen nešťastní,
to jenom někdo o tom nemluví.
U vchodu stojí kočár.
Zapřahají.
A básník odjel.
Zůstaly po něm břeh a řeka
a staré stromy plné havranů.
Pak otlučená sfinga.
Ale ta neví zhola nic,
jen se tak tváří.
Jedině voda v řece
a pak možná vítr mají paměť.
A protože se znovu vracejí,
snad znají tajemství, jak zaplašiti stesk.
Jen kdyby nám to chtěli prozradit.
Voda však uplývá
a noc v ní máchá tmu,
až je tma růžová.
Ale mé nohy vodě nestačí
abych ji mohl vyslechnout až do konce.
Vtom někdo lehce otvírá zas mříž
a vchází.
Nevstupuj!
Mám strach a bojím se tvých očí!
Však ta, jež vešla,
už se usmála.
