Každodenní život Chotků v parku Veltrusy
doc. PhDr. et Dr. phil. Ivo Cerman, Ph.D.
„Obědovali jsme v pokoji, protože venku bylo ošklivo,“ poznamenala si Marie Sidonie Chotková 21. června 1793 během svého pobytu na zámku Nové Dvory. Podobnou poznámku nalezneme v jejím deníku k 7. září 1801, kdy pobývala na zámku Veltrusy. Tyto záznamy nás upozorňují na důležitý rys šlechtické kultury.
Zámecké parky Veltrusy a Nové Dvory nesloužily jen k odpočinku a slavnostem, měly trvalou funkci v každodenním životě rodiny Chotků. Pokud tomu nezabránilo špatné počasí, každodenní život rodiny Chotků se neodehrával na zámku, ale venku, v parku, kde běžně trávili i snídaně, obědy a večeře.
Objekty v zámeckém parku Veltrusy tedy nelze nahlížet jako zbytečné ozdoby, ani jako náhodně rozmístěné kratochvilné atrakce. Rozsáhlý deník hraběnky Marie Sidonie Chotkové, který pokrývá roky 1790 až 1818, nás informuje o tom, že Chotkové svým způsobem bydleli v parku. Poznamenejme, že autorka deníku trávila ve Veltrusích víc času než její manžel Jan Rudolf Chotek, protože ten byl zaměstnán úředními povinnostmi. Její svědectví doplňuje neméně rozsáhlý deník jejího zetě Lolo Claryho, který na Veltrusy pravidelně jezdil.
Objekty byly rozmístěny tak, aby jim umožňovaly pobývat v parku a okolí celý den, aniž se museli vracet do zámku. Kromě toho byly tyto objekty hlavními médii, která vyjadřovala myšlenkové poselství celého parku jako oslavy patriotismu. Zatímco ve studii Patriotický park Veltrusy, kterou autor publikoval v Zprávách památkové péče č. 13/2013 a věnoval se v ní spíše myšlenkovému poselství parku, předkládaný příspěvek se zaměřuje na způsob trávení každodenního času v parku.
Jak se žilo v parku
Projížďkou v parku začínala každá sezóna ve Veltrusích. Chotkové se totiž vydávali do Veltrus zpravidla v létě, zatímco podzim a zimu trávili ve Vídni. Kromě Veltrus měli sice ještě Nové Dvory a rezidence v Praze, ale Veltrusy byly jejich nejoblíbenějším sídlem. V létě 1799 přijela Marie Sidonie do Veltrus z Nových Dvorů na zpožděnou sezónu a její první kroky nesměřovaly do zámku, nýbrž do Bujukderé v parku. Je to jedna z úvodních projížděk parkem, o které zanechala delší záznam. „Prošli jsme se k Bujukderé, mé mladší děti přijely později, jely k propusti.
Na některých místech jsou zkáza a záhuba natolik viditelné, že z toho až krvácí srdce.
“ V této souvislosti musíme podotknout, že deník přináší svědectví o tom, že různé nehody a zkázy postihovaly park již v této době. Chotkové s tím museli počítat a park neustále obnovovat.
Trasy projížděk byly již vcelku upevněné a neměnné, takže Marie Sidonie si občas stěžovala, že projížďky jsou monotónní. Buď se plavili kanálem od propusti („ecluse“) k mlýnu, nebo po Vltavě směrem od propusti až na konec parku. Tyto projížďky se snad podaří brzy obnovit, jelikož byl opraven přívod vody, který po nynější rekonstrukci dosahuje takové síly, že v kanále je znovu udržitelná proudící voda. Poznamenejme, že již deník přináší svědectví o tom, jak těžké bylo udržovat kanál v provozu. V roce 1803 prý byl takový prudký déšť, že kanál zanesl a několik dní se nedal vůbec používat. Hraběnka Chotková tehdy s mrzutostí konstatovala, že po snídani mohou vyjít leda tak na balkón. Na plavbě kanálem se zpravidla konala zastávka v Bujukderé, nebo se jelo v jednom kuse až k Holandskému domu. V červnu 1792 však hraběnka Chotková poznamenává, že projížďka obvykle končívá v chrámu. Je ovšem pravda, že monotónnost vnímala Marie Sidonie jen tehdy, když byl pohyb v parku z nějakého důvodu omezen. V srpnu roku 1800 to bylo kvůli vedru,
které nedovolovalo cestovat daleko a nutilo Chotky zdržovat se pouze na Ostrově. „Procházky jsou tak monotónní. Kvůli vedru se nedá jít ven daleko.
Je třeba se spokojit s procházkami na Ostrově. Manžel je smutný, já nejsem nadšená ze společnosti zde, četba je milým zpříjemněním. Potěší mne hlavně Wilczek, který nám čte, protože nikdo jiný nemá takový hlas,“ poznamenala si hraběnka Chotková. V červenci 1797 byly zase důvodem omezení pohybu práce na propusti. Jelikož se hrabě Chotek nechtěl od zmíněného místa hnout, nezbývalo zbytku rodiny, než se zdržovat jen na Ostrově. Hraběnka Chotková však k projížďkám nepřistupovala s rigidní představou, že nesmí vyjet za hranice parku. Naopak, bylo běžné, že se projížďky pořádaly ve vozech, se kterými vyjeli do vesnic v okolí a pak se zastavili v parku, nebo přes něj přejeli dále. V deníku se jako cíle takových rozšířených cest objevují Vepřek, Všestudy, Dušníky, Jedibaby, Kozomín, Nové Ouholičky, šlosarský les a výjimečně i Hostín. Vzdor teoretickým představám německých sociologů Eliase, Habermase či Luhmana se šlechta upadajícího feudalismu rozhodně v zahradách neuzavírala, aby tu symbolicky skrývala svou upadající moc. Ještě se dostaneme k tomu, že Chotkové se s vesničany s okolí stýkali dokonce velmi rádi a často pro ně sami pořádali různé oslavy. Deník nám zanechal svědectví o celé řadě objektů v parku, některé už dnes ani nelze identifikovat, některé nesly v době zakladatelů jiné jméno než dnes, u některých Marie Sidonie podrobněji popisuje využívání. Je třeba mít na paměti, že budovy, které měly střechu, umožňovaly bezpečné stolování na vyšší úrovni a byly k tomuto účelu každodenně využívány.
Nejstarší a nejčastěji využívaný byl zřejmě Holandský dům, kde se běžně konala důležitější jídla, jako byl oběd a večeře. Po obědě v Holandském domě následoval často odpočinek v Modrém kabinetu a procházka po louce. Rovněž Červený mlýn – v té době nazývaný le moulin, Rottenhaus nebo Mühlhausen – sloužil zřejmě pouze k odpočinku a ne ke stolování. Jednou hraběnka Chotková hovoří o tom, že šli do „gotického domu“ (Maison gothique), není však jasné, zda tím měla na mysli Červený mlýn. Soudě podle toho, že gotický dům se měl nacházet blízko Bujukderé, mohlo jít i o myslivnu. Od července 1793 se začala využívat nová bažantnice, postavená v čínském stylu. Marie Sidonie ji někdy nazývala čínským pavilónem, jindy čínskou gloriettou. Její zeť Lolo Clary zanechal ve svém deníku velmi detailní popis celé stavby i interiéru. Kupodivu také toto místo sloužilo občas k stolování při snídani a obědě. Oblíbeným odpočívadlem bylo Bujukderé, kde se často pila káva. Místo získalo svůj název od mezinárodní diplomatické čtvrti v tureckém Istanbulu. Chotková ho poprvé zmiňuje v roce 1792 a k roku 1793 píše, že slaví výročí založení. Z toho by se dalo usuzovat, že Bujukderé vzniklo až v roce 1792 a ne v době turecké války, jak se dříve soudilo. V této době zde zřejmě stálo i dřevěné přístřeší a něco na sedění. Celé zařízení mělo skutečně evokovat Orient, jelikož jej Chotkové využívali jako improvizovanou kavárnu. Do Bujukderé se chodilo pěšky od zámku, nebo se jezdilo loďkou po vodě. Bylo to rovněž místo, které se s hrdostí ukazovalo návštěvám. O požívání kávy vypráví Marie Sidonie obšírně v zápisu z června 1801, kdy vyhlížela s dcerou Louisou jejího ženicha knížete Clary-Aldringena. Ženich stále nepřijížděl, a tak se obě dámy vydaly od teplické silnice ke kabinetu na hrázi (dnes Laudonův pavilon) a odtud na loďce k Bujukderé. Tam si krátily čas tím, že si „užívaly po tureckém způsobu“ a pily kávu. Stejně často se přebývalo v domě na hrázi („ecluse“), jemuž se dnes říká Laudonův pavilon. Marie Sidonie toto označení nikdy nepoužívá. Dům byl ovšem častým začátkem projížděk a poté, co byl vnitřek vybaven nábytkem, jej Marie Sidonie často využívala k četbě.Někdy sloužil i obědům a večeřím. Velmi často chodila hraběnka Chotková do Modrého kabinetu, který se nacházel blízko propusti. Uvnitř byl tento objekt nepochybně vybaven nábytkem a mohl se využívat k čtení a hraní karet. Za hezkého počasí se snídalo na Louisině louce. Nejspíše šlo o louku v severní části parku, která se nachází blízko dnešní oranžérie.
Na tomto místu je zajímavé, že se dle deníkových záznamů využívalo jen k snídaním. Vedle oblíbených budov zde však byly i takové, které Marie Sidnonie ráda neměla a nevyužívala je. Její nelibost se soustředila hlavně na poustevnu (hermitage), kterou řadila mezi extravagantní výstřelky. Neměla ji ráda snad právě proto, že nevyhovovaly vkusu racionálního klasicismu. Její zeť Lolo Clary byl k poustevně shovívavější. Z jeho deníku víme, že v domku žil skutečně poustevník, kterého Chotkové občas ukazovali návštěvám. Byl to prý přátelský chlapík, který si zakládal na své ovocné zahrádce. Kromě budov hrály svou roli v každodenním životě
rovněž lesíky a lesy, které sloužily k procházkám. Často je v deníku zmiňován dubový les, Hirschfeldův les, les ve Šlosarech a topoly. Dubový les se měl nacházet „naproti Všestudům“. Zároveň však zřejmě blízko Chrámu obránců vlasti a přátel zahradnictví. Deník jejího zetě Lolo Clary-Aldringena, který do Veltrus často jezdil, nás o nich informuje podrobněji. Bohužel nám sděluje, že tyto vzrostlé a krásné stromy měly být vykáceny v roce 1803, aby uvolnily místo nově založené daňčí oboře. Staleté duby se však v jižní části parku dochovaly dodnes. Lolo daňky nenáviděl. Založení daňčí obory považoval za nerozumný rozmar Jana Rudolfa Chotka. Hirschfeldův les dostal své jméno nepochybně podle známého teoretika zahradního umění Christiana Caye Lorenze Hirschfelda, jehož obrázková kniha sloužila Janu Rudolfovi jako vzor při projektování parku a při stavbě Chrámu obránců vlasti a přátel zahradnictví. Háj se zřejmě nacházel v blízkosti Hirschfeldova památníku, který se dochoval dodnes, tzn. v severní části parku, blízko Holandského domu. Topoly byly rovněž velmi často využívanou částí zahrady. Nacházely se někde blízko Bujukderé. V době francouzské revoluce se topoly sázely jako projev sympatií k revolučnímu hnutí, protože topol se francouzsky řekne „peuplier“. Na základě zvukové podoby tento název stromu evokoval představu, že topol je jakýmsi symbolem lidu (francouzsky „peuple“). Kromě lesů zmiňovala hraběnka Chotková i zaniklé ostrovy. Občas se prý procházela po velkém ostrově na Vltavě, jemuž jednou dává jméno Kabauton. Jelikož deník je psán celý ve francouzštině, je pravděpodobné, že tento název je jen pofrancouzštělou verzí skutečného názvu ostrova.
Čím se bavila šlechta
Součástí každodenního využívání parku byly i odpočinkové aktivity. Dnešního čtenáře asi nepřekvapí, že šlechta trávila volný čas hraním karetních her, jako byl tric-trac, whist a boston. Zatímco Marie Sidonie nechává tyto hry bez komentáře, její zeť se ve svém deníku netají tím, že se při nich nesmírně nudil. Při zápisu ze srpna 1795 Lolo zaznamenává, že museli na zámku hrát domácí hry a při tom jim – zřejmě rodiče – říkali: Buďte veselí! Stejně tak dnešního čtenáře nepřekvapí, že ve veltruském parku se občas lovilo. Avšak jediný způsob lovu doložený z deníků je střílení na ptáky. Co však dnešního člověka asi překvapí, je významná úloha, kterou šlechtici přikládali společné četbě. Musíme chápat, že v tehdejší době ještě neexistovala televize, ani jiná audiovizuální média, lidé společně naslouchali četbě. Tuto praxi máme doloženou i z jiných
šlechtických rodů. V šlechtické francouzštině se dokonce ujal nový termín – „lecture en commun“ (společná četba). Marie Sidonie je velmi dobrou svědkyní takových čtenářských podniků, podrobně o nich informuje i ve svých dopisech. Tyto zprávy autor již zužitkoval v dějinách rodu Chotků, takže zde se podíváme spíše na to, co říká ve svém deníku o společném čtení ve veltruském parku. Z deníku lze odvodit, že četbě se šlechtická společnost věnovala nejčastěji navečer, občas po obědě. Četba byla skutečně organizovaná, jako divadelní představení. Číst pro ostatní byla svým způsobem společenská pocta a umění. V srpnu 1805 hraběnka píše, že četbou byl pověřen rodinný přítel hrabě Jan Josef Wilczek, který prý měl natolik příjemný hlas, že se mu nikdo jiný nevyrovnal.
Četbě o samotě se hraběnka Chotková věnovala rovněž poměrně často. V jednom z dopisů se svěřila,
že se k takovéto tiché četbě uchylovala v situacích, když jí nevyhovovala literatura zvolená ke společnému poslechu. Zdá se, že její manžel prosazovala praktickou četbu o hospodářství a četbu z právnických a historických příruček, které potřeboval k práci. Hraběnka dávala přednost dílům krásné literatury. Deník nás navíc informuje, že hraběnka volila tichou četbu
i tehdy, když manžel odjel za úředními povinnostmi do Prahy. V létě 1805, kdy Jan Rudolf vykonával úřad nejvyššího purkrabí v Praze, si četla Homérovu Iliadu, dceři četla Fénélonova Telemacha. Hraběnka však dokázala plynule přecházet od četby krásné literatury k historii a pak k četbě soukromých dopisů, jak dokládá záznam ze 17. srpna 1805. Ráno ji pobavily dopisy od jistého Blanca, poté studovala Sullyho Paměti a po nich se dojímala četbou sentimentálního románu Grandison do Samuela Richardsona. Po četbě románu se pobavila četbou dopisů od milé přítelkyně hraběnky Thürheimové. O dva dny později si zaznamenala: „Četla jsem a psala ve všech alejích, na všech terasách, v kiosku, na lodi, v holubníku a na červeném mostě. Dopřála jsem si ještě radosti obědovat pod borovicemi, byli jsme ještě ve Šlosarech, kde jsem obdivovala novou výsadbu třešní, kterou nechal udělat manžel před 2 lety.“ Ovšem zdá se, že i hraběnka by někdy uvítala jinou zábavu. Na konci srpna téhož roku již litovala toho, že ve velkém vedru se nedá nic dělat, a proto jim nezbývá než číst. Hudební představení se sice neodehrávala každý den, ale přeci jenom jistý druh hudby byl součástí běžného života ve veltruském parku. Občas šlo o salonní představení, která hráli sami Chotkové, mnohem častěji však o veřejné koncerty žánru, kterému Marie Sidonie říkala turecká muzika. Tuto hudbu již nehráli Chotkové, ale poddaní z okolních vesnic. Proč se jí říkalo turecká a jak asi zněla, můžeme jen hádat na základě analogie. Jeden z dekretů Marie Terezie, který směřoval k napravení zbožnosti, označoval za tureckou hudbu používání bubnů a trubek při bohoslužbách,
nástrojů naopak velmi vhodných ve vojenských ansámblech. Na základě této analogie lze odvodit, že turecká hudba měla své jméno podle používaných nástrojů a že zněla jako vojenské pochody.
Vídeňští klasikové Mozart, Haydn a Beethoven označovali vojenské pochody za použití dechových nástrojů a bubnů jako „tureckou hudbu“ či „turecký styl“. Častá představení turecké hudby mohla souviset i s tím, že Marie Sidonie byla velkou ctitelkou Haydna, jehož skladby ve Vídni poslouchala velmi často. Je to bezesporu skladatel, který se v deníku objevuje nejčastěji. Občas ale Chotkové brali turecký žánr doslova. Příkladem je oslava konaná poddanými ku příležitosti příjezdu Chotků do Veltrus v červnu roku 1793. Poddaní přijeli skutečně oblečení jako Turci. Kvalita hudebních představení byla asi značně kolísavá. V záznamu k 31. srpnu roku 1798 Marie Sidonie cynicky konstatuje, že hudba byla natolik špatná, že ji radši sami ukončili a místo toho šli hrát whist. Obvykle se turecká hudba poslouchala na večer, někdy při projížďkách na loďkách ve vodním kanále a někdy i při slavnostních příležitostech.
Slavnosti piva a hudby
Velké slavnosti, které se podnikaly v prostorách parku, souvisely nejčastěji se stavbou jednotlivých objektů v zahradním areálu. Chotkové samozřejmě slavili i při běžných rodinných příležitostech, jako byly narozeniny členů rodiny nebo výročí svatby, ale ty většinou nebyly spojeny s veřejnými představeními pro poddané. Výjimkou byly narozeniny dcery Isabely 6. července roku 1802, kdy Chotkové uspořádali velkou hostinu pro 51 chudých z celého panství. Tento charitativní oběd se servíroval v Bujukderé a v Chrámu obránců vlasti a přátel zahradnictví. Vzhledem k pohnuté době válek s Osmanskou říší a revoluční Francií se konalo i několik oslav skutečných či domnělých vítězství. Tyto války byly bez přehánění směrodatné pro základní myšlenku pojmout veltruský park jako oslavu patriotismu. Veltrus se týkalo úmrtí generála Laudona v roce 1790, což inspirovalo Jana Rudolfa Chotka ke stavbě Chrámu obránců vlasti a přátel zahradnictví. Vítězství nad Napoleonem v bitvě národů u Lipska však uctili Chotkové velkou oslavou, která se konala v Nových Dvorech v říjnu 1813. I při této příležitosti se hrála nezbytná turecká hudba.
Pro Veltrusy byly typické spíše slavnosti spojené s postupem staveb objektů v parku. Na těchto stavbách pracovali zpravidla poddaní z okolních vesnic, a proto měly charakter venkovských veselic. Jejich cílem bylo v podstatě odměnit se venkovanům za jejich práci. Chotkové při nich nechávali čepovat pivo a hrát tureckou hudbu. První takovou lidovou oslavu pořádali Chotkové ku příležitosti pokládání střechy na Chrám obránců vlasti a přátel zahradnictví v roce 1792. Jak autor informoval o patriotickém parku Veltrusy,1 bylo již položení základního kamene spojeno s oslavou dne 5. října 1791. V záznamu o této první oslavě však hraběnka nezmiňuje širší účast poddaných, ani čepování piva. Při pokládání střechy o rok později to již bylo jinak. Jan Rudolf Chotek objednal na práci rolníky z Veltrus, kteří se dali do díla 25. července 1792. Ten den je také navštívila Marie Sidonie Chotková s manželem, aby se podívali, jak jim jde dílo od ruky. Na staveništi nalezli velké srocení lidí, kteří zpívali, poslouchali hudbu a pili pivo, které jim dodal hrabě Chotek.
Největší oslava se konala po dokončení Chrámu, protože Jan Rudolf Chotek se rozhodl jej spojit s veřejnou oslavou pro vojenské veterány z veltruského panství. Očekávaný den nadešel 26. července 1795. V tom roce byl vodní kanál znečištěn silnými dešti, které sužovaly park už od června. Hrabě Chotek byl velmi nervózní, protože nevěděl, zda na den slavnostního otevření vyjde počasí. Oslava, kterou podrobně popsala hraběnka Chotková, byla skutečně značně komplikovaná, protože měla vyjádřit myšlenkové poselství nového chrámu. Hlavními hrdiny bylo 24 vojenských veteránů z panství, kteří přišli k chrámu v doprovodu myslivců, kterým velel Chotkův nejstarší syn Karel. Na místě už čekal velký dav lidí. Jan Rudolf Chotek k nim měl projev, ve kterém vysvětlil, proč jsou v chrámu busty Josefa II., generála Laudona a maršála Lacyho. Ti všichni byli oslaveni pro své zásluhy o obranu vlasti. Nová budova měla centrální význam pro myšlenkové poselství celého parku. Byla věnována obráncům vlasti a přátelům zahradnictví. Měla připomínat návštěvníkům, že úkolem mužů je bránit vlast v době války a kultivovat ji v době míru. Tato myšlenka byla vyjádřena pamětní medailí, kterou ukryl Jan Rudolf a jeho budoucí zeť Lolo Clary do základů budovy už v roce 1791.
A znovu byla vyjádřená nápisem na průčelí nové budovy i reliéfy se symbolickým zobrazením zemědělství a války. Idea chrámu vycházela z Hirschfeldovy teoretické příručky o zahradnickém umění, kde bylo připomenuto, že tyto chrámy nemají být vnímány jako striktně sakrální budovy. Měly být vybaveny vším pohodlným nábytkem a využívány ke každodennímu životu. Jan Rudolf se podle toho zařídil a opravdu tento občanský chrám vybavil nábytkem, který využíval ke stolování. Templ je přesnou kopií Chrámu vítězství, který stál v zahradě Kew v Londýně.
Původní vzorová budova však už zanikla, takže veltruský templ je dnes již jedinou stavbou, která nám může evokovat, jak přesně tento typ chrámu vypadal. Důmyslná oslava k „zasvěcení“ chrámu byla spojená s hostinou pro vojenské veterány, kteří dostali od hraběte Chotka rovněž peněžní dar. Uměleckým vrcholem bylo představení árií z opery Cora od německého skladatele Johanna Gott-lieba Naumanna. Jde o osvícenské dílo na motivy Marmontelových knihy o dobytí Peru. Inspiruje se údajnou láskou Cory, dcery kněze z chrámu Slunce, a španělského conquistadora. Poslední oslava spojená s chrámem, se konala koncem srpna 1795 ku příležitostí návratu plukovníka Wilczeka a Lolo Claryho z války. Zprávu o Wilczekově návratu dostali Chotkové už 28. srpna 1795, ale špatné počasí a Wilczekovo zdržení oslavy zkomplikovaly. Deník nás zpravuje o tom, že projížďky v loďkách nebyly vždycky bezpečné. Tentokrát je dokonce ohrozila vichřice tak silná, že ji hraběnka Chotková neváhala označit za uragán. Projížďka, kterou pořádali 28. srpna, skončila v Červeném mlýnu, kde se uspořádal velký sborový zpěv a všichni prý hráli na nejrůznější hudební nástroje. 31. srpna Wilczek konečně dorazil. Jan Rudolf jej nejprve zavedl do Holandského domu, kde všichni společně posnídali. Potom se společnost vydala na Louisinu louku, tedy zřejmě mýtinu, kde se dnes nachází Pavilon Marie Terezie. Tady stály tři vítězné oblouky zasvěcené Přátelství a bratrské lásce (Freundschaft und Bruderliebe). Tato dedikace byla vyjádřena nápisem na jednom z vítězných oblouků, společně s iniciálami Wilczeka a Claryho. V oblouku seděl připravený sbor 40 rolnických párů, čistě oblečených do lidových krojů, kteří zpívali národní písně. Ani tentokrát si však Jan Rudolf neodpustil připomenout symboliku zemědělství, takže oslavenci měli po zpěvu uchopit různé zemědělské nástroje, s nimiž se měli odebrat k zámku, kde oslava pokračovala. Rolníci dostali pivo a pokračovali v oslavě v hospodě, Chotkové odvedli Wilczeka k novému chrámu, aby mu vysvětlili jeho poselství. Naproti tomu divadelní hry a velká hudební představení oper a oratorií se hrála vždycky Nových Dvorech. Lze to vysvětlit snad jen tím, že i starý zámek měl zřejmě vlastní divadelní budovu. Asi největším podnikem, který tu Chotkové pořádali, bylo představení Haydnova oratoria Stvoření světa. Marie Sidonie Chotková byla jeho velkou ctitelkou a oratorium se těšilo zřejmě její zvláštní přízni. V říjnu roku 1800 uspořádala velké představení Stvoření světa v Nových Dvorech, na které přišlo přes 200 osob. Jednu z rolí – tenor – zpíval pan učitel z Veltrus. Zajímavé je, že další představení téhož oratoria prý v roce 1804 uspořádal v Praze hrabě Clam. Kromě toho se však hrála i skutečná činohra, v níž účinkovali sami šlechtici. Pozůstalost Lolo Claryho nám dává trochu přesnější představu o tom, jak tato představení vypadala. Nehrál se totiž většinou nějaký konkrétní divadelní kus, ale spíše koláž úryvků z různých her. Zatímco hraběnka Chotková si všechna představení chválila, Lolo Clary v deníku přiznává, že šlechtici hráli příšerně. Zapomínali text, neuměli se hýbat a jen málokterý z nich projevil talent vdechnout postavě život. Činohry, ve kterých by hráli poddaní, se nepořádaly.
Soužití panstva s prostým lidem mělo i humorné okamžiky. 24. července 1796 zaznamenala hraběnka Chotková zprávu o velké pošetilosti, kterou udělal jeden místní vesničan. Poté, co je dopoledne obsluhoval při snídani v čínské bažantnici, dostal šílený nápad svléknout se a plavat nahý v kanále. Panstvo sice jeho smělý pokus nevidělo na vlastní oči, ale jeho hrdinský čin jim nezůstal utajen. Statečný vesničan prý ve vodním kanále neuspěl a poté, co byl přistižen, se pokusil uprchnout na loďce. Ztratil klobouk a udělal si zřejmě pořádnou ostudu.
Po smrti zakladatelů
Od roku 1806 začaly Marii Sidonii trápit bolesti v ledvinách, které si vynutily výrazné změny v celoročních cyklech života. V roce 1807 se podrobila blíže neurčené operaci, ale přesto bylo nutné od té doby jezdit každý rok na dlouhé pobyty do lázní.
Její pobyty ve Veltrusech se proto začaly zkracovat a místo toho jezdila hraběnka rovnou do lázní Teplice. Na zkrácení pobytů ve Veltrusích měly vliv i válečné události. Už v roce 1796 popadla Chotky panická hrůza z toho, že nepřítel vtrhne do Čech a zmocní se Veltrus. Důvodem byla zpráva o vítězství Francouzů v Bavorsku. Hraběnka Chotková tehdy opouštěla Veltrusy s vědomím, že zámek i park vidí nejspíše naposledy. „Bylo by příliš hrozné opustit Ostrov s jistotou, že ho znovu uvidím jen vyrabovaný a zdevastovaný. Udělali jsme velmi smutnou procházku, která skončila v Chrámu,“ poznamenala si do deníku. Napoleonovo vítězství v Itálii však přimělo příští rok celou Vídeň, aby se evakuovala. Chotkův nejstarší syn Jan Nepomuk si tehdy do deníku zapsal, že je to největší revoluce v dějinách a svět už nikdy nebude jako dřív. Údery válečných událostí však dopadaly na šlechtickou rodinu stále tvrději. Zajímavé je vidět, že ani oni sami neznali všechna tajemství vlády a budoucí plány, ačkoliv měli přístup do nejvyšších vládních kruhů. Marie Sidonie chodila dokonce za války do generálního štábu v Schönbrunnu. I přesto měli pocit, že události nemají pod kontrolou a že je nová doba smýká sem a tam. „Jsme jako nemocní, kterým podávají opium,“ povzdechla si Marie Sidonie na první stránce 10. svazku svého deníku, který začala psát v roce 1801. „Dostáváme jen paliativa, ale pak se probereme do ještě horšího stavu, než jaký byl před tím.“ Deník bohužel nepřináší svědectví o stavbě pavilonku Marie Terezie, který Jan Rudolf začal plánovat v roce 1808, ani o plánech na obelisk míru, který Jan Rudolf chtěl postavit v roce 1813, na oslavu míru. O plánech ohledně pavilonu Marie Terezie jsme důkladně informováni díky zevrubným výzkumům Petry Načeradské, které byly provedeny v rámci projektu revitalizace zámeckého areálu Veltrusy. Pavilon Marie Terezie měl podle původních plánů představovat jakousi druhou ideovou dominantu parku. Měl zřejmě doplňovat Chrám obránců vlasti a přátel zahradnictví, který byl zasvěcen památce Josefa II). Nový pavilon měl připomínat panovnické ctnosti a představit Marii Terezii jako osvícenskou vladařku, která všechny tyto ctnosti měla. Z ambiciózních plánů, které zahrnovaly množství soch, však nic nebylo. Chotkův dědic Jindřich Chotek chtěl symboliku pavilonu zaměřit na oslavu konce napoleonských válek, ale z jeho plánů se realizoval jen památník boha Marta, kterému místní lidé začali říkat mamlas. Projekt obelisku také nedopadl zcela podle původních představ. Mělo jít o vznešenou stavbu oslavující mír. Obelisky byly tajemné symboly, jejichž původ se hledal ve starověkém Egyptě. Z finančních důvodů však musel být obelisk zhotoven ze dřeva a jeho první provedení prý bylo křivé a Chotkovi se nelíbilo. Nicméně pozdější zobrazení Veltrus ukazují, že obelisk zde skutečně nějakou dobu stál. Vhodně tak dotvářel myšlenkové poselství veltruského parku, který měl v lidech probouzet patriotismus a občanské ctnosti.
V roce 1820 se zdravotní stav hraběnky Chotkové zhoršil, takže Jan Rudolf rozkázal, že v kostelech na panství se mají sloužit každý den tři bohoslužby za její uzdravení. Osudovým se stal pro rodinu rok 1824, kdy zemřela Marie Sidonie, její nejstarší syn Jan Nepomuk a nakonec i hlava rodiny Jan Rudolf.