Parková architektura v sobě odráží intimní, duchovní, módní, filozofické a společenské názory své doby.
Stala se vlastním světem, uskutečněnou iluzí, branou do snění, zhmotněnou touhou, imaginární náručí, rájem na zemi...
Na veltruském panství sloužila také k uctění památky vzácných osobností, k poznávání cizích zemí, zvyků, historie a architektury, k odpočinku po lovu, k regulaci vody, k chovu zvířat, k pěstování ovoce a zeleniny, ke sportu a k vnímání a prohloubení krásna.
Ani dnes není jen kulisou nebo vzpomínkou na zašlé časy šlechtických radovánek, dávných objevů či Rousseauova názoru na život.
Je tím, co v nás zanechává svojí energií, která z ní vnitřně vyzařuje, objímá nás a vdechuje do nás kouzlo nepoznaného. Stává se druhým souběžným světem. Unáší nás do svých časů, osvobozuje naši fantazii a nechává jen na nás, čím obohatíme vlastní duši, a zda-li a jak se dokážeme dotknout její aury.
Barokní doba zakládá první oázy snění, aby je rokokové umění intimity a chinoiserie dovedlo do dokonalého iluzivního divadelního představení.
Ve vzduchu voněla koketerie, Boucherovy krásky lákaly svými vnady zklamané Parise a milostné páry odjížděli na ostrovy námluv za doprovodu Watteauových a Grundových palet lásky. Z altánů se ozývaly Chenierovy básně.....
Pastýřský romantismus rozevřel svá křídla bezstarostnosti. Později zničen sám sebou, francouzskou revolucí, filozofií a objevy dávných civilizací, vzdal se klasickým formám života a empirové nonšalanci a vzdušnosti.
Ta dala vykvést čistému romantismu ve své přírodní podobě.
Odchodem Biedermeieru odchází poslední přímý sloh.
Historismus se jen nostalgicky vracel, nemaje vlastní síly, do časů snění, aby navždy uzavřel historickou epochu vývoje zámeckých parků a života v něm.
Již nelze pokračovat, nelze měnit, můžeme jen míjet stopy dávných časů a uchovat je.
To, co nám dává tušit, zůstalo na starých obrazech, tiscích a grafických listech.
Zkusme se dotknout......
