Příběh západočeského šlechtického rodu, z něhož v 18. a 19. století vzešli celkem čtyři příslušníci úzké vrstvy nejvlivnějších úředníků habsburské monarchie, výrazně poopravuje tradičně jednostrannou tezi, že starobylá šlechta zejména z Čech – oslabena pobělohorskou emigrací – prakticky neměla vliv na vládu v zemi.
Je všeobecně známo, že Chotkové náleželi k nejstarším českým vladyckým a později rytířským rodům. Jejich původním sídlem byla dnes již zaniklá ves Chotkov (Chotrč, Chockov, Choczkow, Chočkov) u Kralovic na Plzeňsku, přičemž prvým známým členem rodu je Mikuláš z Chotkova, který se roku 1319 účastnil bitvy proti Fridrichovi Rakouskému. Za vlády Karla IV. byli patrně Chotkové poměrně zámožní. Setkáváme se však s nimi v historických pramenech ještě nadlouho pouze jednotlivě, bez spolehlivé posloupnosti.
Při počátku 15. století se pak vedle první větve objevují ještě Chotkové z Vojnína (Wognin, tvrz v okolí Kadaně. Zanikla během 17. století). O poměru Chotků k tehdejší husitské revoluci se však naprosto nedostává spolehlivých údajů. Zato je však známo, že v 16. století zastávali někteří Chotkové z Vojnína vysoké dvorské funkce. Stáli tehdy ve straně podobojí. Odporu proti Ferdinandovi I. se ale nezúčastnil zejména Petr Chotek z Vojnína, v té době nejznámější člen rodu. Byl proto ve velké císařově přízni. Dosáhl úřadu prokurátora a s panovníkovou finanční pomocí přebudovat tvrz Budenice u Zlonic na původní zámek. Tamní nevelký statek zakoupil roku 1535 a značně jej rozšířil. Po prodeji tohoto jmění pak získal městečko Vraný, kde vystavěl novou tvrz a vylepšil hradby. Tam byl také po své smrti v roce 1571 pochován. Ovšem jeho osobou vymřela větev Chotků z Vojnina.
Také rytíři z Chotkova se však v těch dobách zapsali do české historie. Jan Chotek stál věrně při Jiřím z Poděbrad. Václav Chotek se v letech 1546-47 spolu se Stavy obrátil proti císaři Ferdinandu l. Po jeho smrti v roce 1556 byli připomínáni synové Jan, Jiří a Zikmund.
Rodnou tvrz a skromný počet vlastních poddaných opouštěli na delší čas prakticky pouze za válečných tažení (zejména v době husitské a dlouholetého zápolení s Turky), jež oživila lesk predikátu i erbu. Ne náhodou jeden z členů rodu na sklonku 16. století připomenul obojí, ale také zvěčnil své křestní jméno Zikmund sepsáním "Zprávy a naučení stran věci vojenské", jež nabádala český národ k morální přípravě na boj proti osmanské výbojnosti.
Janův syn Václav se zřejmé těšil značné vážnosti u císaře Rudolfa II. Jeho potomci Jiří a Karel Chotkové se zúčastnili Stavovského odboje, takže jim byly po bitvě na Bílé Hoře zkonfiskovány statky. Rod zcela zchudnul a byl pronásledován věřiteli. Karlův syn Jiří Rudolf Chotek (1628-1673) pak žil na nevelkém statku Belušice (u Bíliny) zděděném po matce. Teprve po jeho smrti přišel na svět pohrobek Václav Antonín Chotek, v té době poslední mužský člen rodu – s oním nepatrným a zadluženým dědictvím.
Až na počátku 18. století dosáhl rod, přičiněním Václava Antonína (1674-1754), formálního potvrzení urozenosti při povýšení do stavu svobodných pánů a učinil krok na výsluní spřízněním se zámožnou rodinou Scheidlernů, již reprezentovala dlouholetá právnická činnost, ale i krátkodobá příslušnost ke šlechtě taláru. Závratné kariéře Jana Karla Chotka (1704–1787) a jeho bratra Rudolfa (1706–1771) však otevřely cestu převratné události spojené s válkou o rakouské dědictví (1740–1748), v jejichž důsledku došlo ke známé proměně dynastické unie pod vládou habsbursko-lotrinského rodu v unii reálnou. V čele jednoho z centrálních úřadů zřízených v roce 1749 stanul i Rudolf Chotek, který o čtyři léta dříve důrazně upozorňoval na národohospodářské a fiskální škody, vzniklé vypovězením Židů z českých zemí. Jeho argumenty nejspíš výrazně pomohly zvrátit osudné rozhodnutí královny Marie Terezie. Shodou okolností byli roku 1745 Chotkové povýšeni do stavu říšských hrabat a kariéra obou jmenovaných bratří vyvrcholila opět v souvislosti s ozbrojeným konfliktem – sedmiletou válkou – roku 1762, kdy se Jan Karel stal generálním komisařem pro vojenské a válečné záležitosti, a Rudolf dokonce nejvyšším českým a prvním rakouským kancléřem.
Syn staršího z bratrů Jan Rudolf (1748–1824) absolvoval v letech 1768–1770 takzvanou kavalírskou cestu – společně s Josefem Augustinem hrabětem Wilczekem – a později se postupně ocitl v čele dvorské komory a česko-rakouské (později spojené) dvorské kanceláře. Pokud u nás vstoupil do obecnějšího povědomí, je obvykle konec jeho kariéry spojován s „distancováním se“ od pověstné berní a urbariální reformy císaře Josefa II. z roku 1789. Z jeho potomků po meči nezaložil Ferdinand Maria (1781–1836) vlastní linii kvůli duchovní kariéře, jež vyvrcholila v úřadě olomouckého arcibiskupa – bohužel ji zastával jen poslední čtyři roky svého života. Málokdo ovšem ví, že název Chotkovy ulice (dříve silnice) v Praze souvisí s osobností mladšího Ferdinandova bratra Karla Chotka (1783–1868), který zastával v letech 1826–1843 úřad nejvyššího purkrabí; jeho zásluhy o hospodářské a kulturní povznesení českého království by asi zasloužily památníku mnohem honosnějšího. Na druhé straně můžeme být rádi, že zub času ušetřil chotkovské památky takového věhlasu, jakými jsou jmenovitě zámky ve Veltrusích, Kačině a Velkém Březně, zatímco na zámcích v Konopišti a dolnorakouském Arstettenu si lze připomenout tragický osud nejznámější ženské členky rodu Žofie (Sofie) hraběnky Chotkové, pozdější vévodkyně z Hohenbergu a „nerovnorodé“ manželky arcivévody Františka Ferdinanda. Poslední mužský nositel příjmení, Karel Chotek (1887-1970), se s manželkou Livií přihlásil k německé národnosti a roku 1945 se oba vystěhovali do Německa. Jejich majetek byl vyvlastněn, protože během války poskytli zámek Veltrusy k užívání německým okupantům. Neměli žádné potomky, a tak Karlovou smrtí vymřeli Chotkové roku 1970 po meči. Rodové jméno přešlo Karlovou závětí na jeho vzdáleného příbuzného, markraběte Alexandra Pallavicini-Telrago-Chotka, vnuka Gabriely Chotkové, provdané hraběnky ze Schönbornu.
Chotkovský erb:
Chotkové jsou podle erbovního znamení (kus kola s loukotí) součástí rozrodu Lažanských z Bukové. Tento erb měli společný s dalšími patnácti rody, spolu s Chotkovými z Vojnína měli ve štítu polovinu kola, později ji rozdělili na červenu a střbrnou. Roku 1625 se sjednotil jejich erb s vymřelým rodem Charvátů z Bärnsteinu. Při povýšení do stavu říšských hrabat přidali zlatého medvěda v modrém poli a černého říšského orla na zlatém podkladu.
základní erb rozšířený říšský erb erb Žofie von Hohenberg
Panství:
Na Plzeňsku vlastnili do 17. století několik drobných statků. Od 18. století to byla panství: Bělošice, Veltrusy-Jeviněves, Nové Dvory, Velké Březno, Záhořany, Radměřice-Jankov, Čivice, Volkov…
více na: Rodová panství
Tituly:
1702 svobodný pán-baron
1723 hrabě
1745 říšský hrabě
kolem roku 1750 odmítli knížecí titul
Ottův slovník naučný
Chotek z Chotkova a z Vojnína, jméno hrabat rodu českého, kteří z Plzeňska pocházejíce ze vsi Chockova u Radnic erbem a původem svým náležejí k velikému rozrodu, který na štítě užíval kus kola s loukotí se dvěma nebo třemi špicemi a pístem nebo také půl kola. Pokud naše vědomosti sahají, počítali se a počítají k rozrodu tomuto nynější hrabata Lazanští svobodní pánové z Bukové, bývalí vladykové Korbelové z Bukové, Rousové z Čemin, Rousové z Lipna, z Chrančovic, z Ujezda nade Mží, Radkovcové z Radkovic, Žitínové z Myslovic, Žehušičtí a Chuchelští z Nestájova, Lehomští z Malejovic, vladykové z Konratic a z Čijevic, Štánovští z Čechtic a Boršové z Dubu s potomky svými k erbu přijatými Skalskými z Dubu. Chotkové z Chotkova a Chotkové z Vojnína ode dávna svým erbem se vyznamenávali mezi svými soukmenovci nosíce půl kola stříbrného na červeném štítě; napřed měli dvě špice dolů obrácené (1487) a od XVII. stol. tři špice v témž směru. Poprvé připomínají se Chotkové z Chotkova v berni kraje plzeňského r. 1379 v Chotkově: Soběhrd, Volfart, Slavibor a Kateřina. Václav z Chockova, jak se Chotkovu tenkráte říkalo, prodal lán země v Chotkově r. 1395 Janu z Chotkovi z Chotkova a ten faráři v Radnicích r. 1397. Herolt z Chotek z Chotkova †r. 1413. Petr na Kosobodech r. 1430 se připomíná a Jan na Ležkách držel v zástavě vsi Čísovice, Kytín a Korytany v r. 1468 – 1490. Se svou manželkou Annou z Javora měl dcery Annu, Alžbětu a Kateřinu. Petr, kterého titulář z r. 1534 uvozuje, měl syna Mikuláše, který měl dvůr v Nahořečicích a dům ve Všerubech, a druhého Václava na Ležkách, jenž statek tento si do desk vložil r. 1543 a již před r. 1568 zemřel. Po Mikuláši zůstal syn Kryštof v Jesenicích (1550 – 1589), po Václavovi tři synové, Jan, Jiří a Zikmunt. Jan na Ležkách koupil r. 1570 Všetaty, r. 1587 Skřiváň a držel k těmto statkům také Pustověty až do r. 1591, kdy zemřel a pochován jest ve Skřiváni. O jeho synech s Maruší Beřkovskou ze Šebířova zplozených bude později promluveno. Jiří Chotek z Chotkova v Tytřích držel r. 1589 manský mlýn pod Panošovým Újezdem. Klř. – Zikmund Chotek z Chotkova účastnil se jako vůdce tureckých válek v Uhřích a Sedmihradech, načež vrátil se do vlasti i žil v Touškově nade Mží. kde již r. 1589 se zdržoval, a zde i r. 1603 pohřben jest. Zde r. 1593 sepsal Zprávu a naučení strany věci vojanské pro každého kryksmana, kterýž by chtěl ve věcech vojenských proti Turku pracovati a něco zkusiti (ruk. v archivu Jindř. Hradeckém). Varovný tento spisek složený z předmluvy a 57 artikulů jest dosti zajímavým pro dobu i spisovatele, ježto svědčí nejen o jeho znalostech vojenských, ale také o jeho vlastenectví, zbožnosti, o špatném vychování mladíků, současné pýše a zadlužilosti v Čechách atd. Časop. Mus. 1884 str. 299, kde tehda Frt. Dvorským uveřejněny ukázky z něho. red. – Současníkem Zigmundovým byl Kašpar Chotek z Chotkova, hejtman na Pardubicích v r. 1578 – 1605, jenž s Kateřinou Milnerovou z Milhauzu zplodil dcery Markétu a Dorotu, které r. 1582 zemřevše v Kouřimi odpočívají v děkanském kostele pod náhrobkem posud zachovaným. Na Mnetěši a Želenicích seděl r. 1589 Václav Chotek z Chotkova, jenž syna Abrahama měl r. 1628. Ze synů Václava na Ležkách Jiří měl syna Adama, jenž Tytry prodal r. 1589. Jan měl syny Adama (†1592) a Václava. Václav prodal Všetaty r. 1593 a Skřiváň r. 1596, držel Sence (1584), koupil Žíhle r. 1599 a byl krajským hejtmanem rakovnickým v r. 1584 – 1612, hejtmanem na Pardubicích r. 1593 a zemřev r. 1612 pochován v Žíhli, kde zvon v kostele pohřebním a náhrobní kámen památku jeho hlásají. Vrstevníky jeho Petra na Vodochodech (1612 až 1617) a Karla nemůžeme do rámce genealogického vřaditi. Synové Václavovi Jiří a Karel súčastnili se bouří stavovských a byli proto také všeho jmění svého odsouzeni. Jiří na Žíhli byl hejtmanem kraje rakovnického a r. 1620 zemřel v čase vzpoury, zanechav syna Adama Jiřího r. 1623 připomenutého. Karel držel Radovesice, Červený Újezd, Dobřice (které r. 1620 prodal), Židovice, Kožov, Povlčín, Veclov a Svojetín, což mu vše až na poslední tři statky konfiskováno bylo, a ježto také při vpádu saském potřebovati se dal jako krajský kommissař, ztratil i tyto tři statky; jen manželce jeho Alžbětě roz. Charvátce z Bärensteina ponechán byl její statek Bělošice. Synové zůstali po Karlovi (†j. 1638): Jan Václav (1638) a Jiří Rudolf na Bělošicích a Vilém (†j. 1674), jehož první manželka byla Polyxena Feldhoferovna z Feldhofenu (†1670) a druhá Johanka Sabina Proyova z Geisselberku a z Findelšteina, vdova po Janu Rajském z Dubnice na Skršíně. Dcera jeho Alžběta Polyxena (1670 – 1731) provdala se za Václava Ignáce Cukra svob. p. z Tamfeldu na Svatém Kříži; ze synů Ignác Rudolf jen r. 1683 se připomíná, za to Václav Antonín rodu svému získal přední místo v řadách šlechty české. Z cest svých, na které po odbytých studiích se vydal, přinesl s sebou vedle vzdělání jemný a ušlechtilý mrav a oženil se r. 1698 s Marií Terezií, dcerou Ferdinanda ze Scheidlerů. S touto svou manželkou dostal statky Jeviněves, Jedibaby, Ouholice, Veltrusy, Křivousy a části Spomyšle, Chržína, Podhořan a Bukolu, stal se r. 1702 svobodným pánem, r. 1723 hrabětem z Chotkova a z Vojnína a r. 1745 říšským hrabětem. I v hodnostech a úřadech vysoko postoupil; v r. 1710 až 1712 byl hejtmanem kraje slanského, v létech 1727 – 29 kraje litoměřického, potom cís. radou, praeses commissionis in materia usurariae pravitatis a v r. 1735 – 38 místodržícím v Čechách (†1754). Rovněž vynikli synové jeho Jan Karel a Rudolf, třetí syn Václav zemřel r. 1725 jako setník pěšího pluku Diesbachova v Messmě na Sicilii, kde v kostele sv. Restituta pod zvláštním náhrobním kamenem odpočívá. Rudolf stal se nejv. komořím (1747), presidentem komory finanční (1749 – 1760) a nejv. kancléřem v Čechách (1761 – 71) a byl též státním a konferenčním ministrem. V čas okkupace Prahy od Francouzů pro svou známost franc. jazyka velmi mnoho dobrého na prospěch města i země vykonal a z Tyrolska r. 1745 nepřítele vypudil. Při úpravě pozemkových poměrů v této zemi všude dbal jak prospěchu mocnářky tak starých práv a zvyků obyvatelstva a podnes lid tyrolský na mnoha místech jako rodinnou památku chová smlouvy kupní, na nichž hr. Rudolf Chotek jest podepsán. Jaké důvěry u císařovny Marie Terezie požíval, toho důkazy nalézají se v četných listech mocnářky v archivu zámku kačínského zachovaných a svědčí o tom řád zlatého rouna udělený jemu r. 1759. Nemaje sám mužských potomků zřídil hr. Rudolf Chotek fideikommiss pro prvorozené rodu svého ze statků Jeviněvsi, Ouholic či Ostrova, Všestud, Dušník, Vepřku, Vojkovic, Kozomína a Klomína; pak ze dvoru Lhoty s pozemky u Jedibab, domu u zlatého melounu a domu Kaplanovského k němu přistavěného na Starém Městě v Praze. Za prvního fideikommissního dědice ustanovil synovce svého hr. Jana Rudofa Chotka, syna svého bratra Jana Karla. U Veltrus zřídil nádherný park na ostrově mezi Vltavou a nákladným kanálem v někdejším řečišti Vltavy, kolem ostrova pak krásné lipové i kaštanové aleje a obnovil kanálem tok Vltavy. S manželkou svou Aloisií hr. Kinskou, vdovou po Norbertu Václ. hr. z Vrbna, měl jedinou dceru Guidobaldinu Brigittu, provdanou poprvé za Jana Filipa hr. Taaffa, c. k. říšského dvor. radu, a podruhé za Emanuela Malabaila hr. z Canalu, c. k. taj. radu. – Bratr Rudolfův Jan Karel stal se kr. vrchním radou ve Vratislavi, kde pobyl do r. 1742, potom r. 1743 spravoval Horní Falcko a r. 1745 byl v Sulzbachu správcem země. A jako v Bavorsku zásoby vojenské rakouskému vojsku v čas opatřil, že vítězně postupovati mohlo a Amberka ztraceného opět dobylo, tak i v Italii jako polní zbrojmistr opatřil vojsku zadrželé výplaty, prodav stříbrné náčiní a skvosty své manželky, čehož následkem bylo dobytí Janova r. 1746. Císařovna za odměnu takové služby darovala mu palác se zahradou ve Vídni v Josefově. Byv na krátko plnomocným vyslancem v Berlíně, jmenován jest r. 1749 členem spol. česko-rakouské dvor. kanceláře ve Vídni a r. 1753 kancléřem. Ježto bratr jeho hr. Rudolf kromě úřadu nejvyš. kancléře také správu finanční podržel, obstarával Jan Karel sám nejv. kancléřství. Na návrh císařovny zřízena kommisse ku zlepšení stavu vysloužilců, jejížto předsedou hr. Jan Karel se stal (1751), a vedením jeho vystavěna invalidovna pražská. Po smrti bratra svého Rudolfa také hr. Jan Karel na odpočinek odešel. Kromě jmenovaných již hodností získal r. 1755 rodu svému úřad dědičného vrchního dveřního v Rakousích pod Enží a r. 1765 obdržel týž úřad v Rakousích nad Enží. R. 1764 jmenován kommandérem řádu sv. Štěpána a r. 1765 udělen mu byl velkokříž téhož řádu. K Bělošicům a Skršínu, které po otci držel, přikoupil hr. Jan Karel panství Nové Dvory na Čáslavsku. Manželka jeho Marie Terezie hrab. Kotulínská z Kotulína, vdova po hr. Jos. Brounovi de Hautois, porodila mu pět dětí, ze kterých byl na živě jen Jan Nep. Rudolf, když otec jeho r. 1787 zemřel. Jan Rudolf začal karriéru politickou v kanceláři svého strýce Rudolfa, nejv. kancléře, a ustanoven r. 1771 vládním radou, r. 1776 stal se dvor. radou a obdržel referát haličský. R. 1781 jmenován presidentem censury knih a r. 1782 místopředsedou komory finanční, kterýž úřad vystřídal ještě t. r. s kancléřstvím při česko-rakouské dvorní kanceláři. Vedle úřadu toho byl presidentem kommissí k upravení roboty. Po smrti císaře Josefa II. jmenoval ho císař Leopold II. r. 1791 ministrem financí všech korunních zemí, kterýž úřad hr. Jan Rudof Chotek až do r. 1792 zastával, kdy ministerstvo financí opět s dvorskou kanceláří bylo spojeno. Na to vystoupil hr. Chotek z Chotkova r. 1793 ze státní služby, ale r. 1802 byl opět od cís. Františka jako purkrabí a president čes. gubernia do Prahy povolán. V král. Českém dal stavěti nové silnice, zavedl anglické stavy tkalcovské a stroje na předení, pěstování ovoce rozšířil, v Praze upravil radnici novoměstskou, letohrádku bubenečskému dal nynější jeho podobu a park na březích Vltavy krásným stromovím ozdobil. Z Prahy byl Chotek za konferenčního ministra do Vídně povolán r. 1805, ve kterémž úřadě setrval až do rozpuštění státní rady r. 1810, načež po přání panovníkově zůstal předsedou dvorní kommisse pro zhotovení politického zákonníku až do r. 1815. R. 1808 vyznamenán řádem zlatého rouna a později návštěvou, kterou ho mocnář poctil ve Veltrusích. Vědy a umění neměly nad něho horlivějšího pěstouna v Čechách, jakož svědčí knihovna, kterou na zámku Kačině u Nových Dvorů založil (10 tisíc děl ve 22.000 sv.). Jeho posud zachovaná korrespondence s historikem Dobnerem a biskupem hradeckým Janem z Háje jakož i s malíři a umělci českými i cizími jest jen dalším dokladem jeho lásky k vědám a uměním. Školství na panstvích svých velmi zvelebil, hudební vzdělání podporoval; zahradami, parky a stavbami krásnými, k nimžto vzory z cest svých si přinesl, ozdobil Nové Dvory a zámek kačínský, jenž ve svém způsobu široko daleko rovného nemá. Proto také král. česká společnost nauk jmenovala ho svým předsedou, kterým byl po 20 let (1804 – 24). Hlavně přihlížel ku zlepšení topografie Čech a zvláštní záslužnou medailli ve Vídni dal raziti pro členy společnosti, kteří na prozkoumání Krkonoš se vydali. V V. díle pojednání kr. společnosti nauk jest obsaženo, co vše za hr. Jana Rudolfa Chotka od společnosti této pro zlepšení topografie české podniknuto bylo. Při činnosti své obsáhlé nezapomněl též starati se o statky své a důkladně hospodářství své opravil. S manželkou svou Sidonií Clary-Aldringenovou (†1824) měl dvě dcery a osm synův, ze kterých dva zemřeli v útlém mládí. Dcera Aloisie provdala se za Karla Josefa knížete Clary-Aldringena a Terezie byla dámou Savojského ústavu ve Vídni. Z ostatních šesti synů předešli otce čtyři na věčnost; on sám umřel r. 1824. – Jan Nep. hr. Chotek, nejstarší syn hr. Jana Rudolfa, byl ve státní službě až do r. 1807, načež bydlel v Praze, kde r. 1819 zvolen předsedou spolku ku podpoře chudiny pražské a za zásluhy své stal se čestným měšťanem pražským. Zemřev r. 1824 zanechal syna Jindřicha a dceru Sidonii. Jindřich byl krajským kommissařem v Berouně, na kteréž místo resignoval, aby se správě fideikommissu Chotkovského, který po dědovi svém převzal, zcela věnovati mohl. Lidumilného otce svého následuje, zřídil na panství jemnišťském, po své matce zděděném, r. 1828 chudinský ústav a podobné ústavy na panství veltruském podporoval. Školy na svých panstvích velmi zvelebil a poměry učitelstva zlepšil. Jako místopresident Musea českého (1851-1861) drahocennými dary svými sbírky obohatil a štědrými peněžitými příspěvky na ústav ten pamatoval. Pro dobročinné skutky své jmenován v Kutné Hoře a v Nových Dvořích čestným měšťanem a v mnoha obcích čestným občanstvím vyznamenán. Zemřel r. 1864 zplodiv s manželkou svou Karolinou Aloisií hr. z Eltzů 4 syny a dceru. Nejstarší syn Rudolf Karel hr. Chotek jest majitelem fideikommissu, panství Nových Dvorů a statku Bělošic, dědičným dveřním v Rakousích nad Enží a pod Enží, dědičným členem panské sněmovny říš. rady a c. a k. komořím. Věnoval se hlavně národnímu hospodářství a jest presidentem Prvního českého vzájemného ústavu pojišťovacího, pražskoduchcovské dráhy, členem správní rady priv. Rak. dráhy severozápadní, předsedou spolku pivovarnického a hospodářského spolku Kutnohorského, od r. 1865. V r. 1865 – 1872 působil také jako starosta okres. zastupitelstva kutnohorského. Město Písek za politickou činnost jeho jako poslance na sněmu zemském jmenovalo ho r. 1867 čestným svým měšťanem. S první manželkou svou Marií hr. Auersperkovou (†1888) měl syna Rudolfa r. 1884 zemřelého; podruhé se oženil r. 1894 s Klaudinou svob. p. Gudenovou. Bratr majorátního pána hr. Emerich, c. a k. komoří, pojal za manželku hrab. Julii Marii z Thunu a Hohenšteina a sídlí na zámku Aigenu v Salcpurku. Druhý bratr Ferdinand hr. Chotek, c. a k. komoří a spolumajitel statku Volšova, byl za ministra Hohenwarta c. k. okr. hejtmanem v Týně n. Vlt. a jest nyní starostou okres. zastupitelstva sušického a předsedou hospod. spolku klatovsko-plánického. R. 1883 byl zvolen za poslance do sněmu zemského a za člena výboru zem. Manželkou jeho jest Josefina hr. Sweerts-Sporková. Třetí bratr hr. Arnošt jest čestným rytířem řádu maltézského, c. a k. komořím, majorem u dragounů a přidělen dvoru c. a k. Výs. paní arcivévodkyně Alzběty. Karolina, sestra před. bratří, jest vdovou od r. 1888 po Emanuelu hraběti z Thuna a z Hohenšteina na Castel-Fondu v Tyrolsku. – Josef hr. Chotek, Jana Rudolfa druhý syn, který padl v bitvě u Wagramu r. 1809, měl dva syny, z nichž Vilém, c. a k. komoří, gub. rada a čestný rytíř řádu maltézského, pojal za manželku Aloisii hr. z Ugarte a skrze ni stal se pánem na Kravsku a Příměticích. Po něm (†1859) dědily dvě dcery jeho, Karolina Marie provdaná za Karla hrab. Lůtzowa a Aloisie Arnoštka za Arnošta Dentice, knížete z Frassa a San-Vita. Bratr Vilémův Karel hr. Chotek umřel jako rytmistr u hulánů ve Vysočanech v Žatecku r. 1832. Třetí syn Jana Rudolfa Václav zemřel nešťastnou náhodou r. 1807 vyhozen byv z vozu od splašených koní. Čtvrtý syn Ferdinand stal se arcibiskupem olomúckým r. 1832, ale zemřel již po 4 létech na choleru r. 1836 v Praze, kamž se byl ke korunovaci cís. a krále Ferdinanda I. odebral. Nejvíce vynikl pátý syn Jana Rudolfa Karel (*1783). Vstoupiv r. 1802 do státní služby, stal se po 10 létech krajským v Přerově a povolán pak do nově nabytých illyrských provincií, kde bedlivě přihlížel k vykopávání antických památek u Pulje a Aquileje. Jako gubernátor terstský (1816 až 1818) vystavěl v Terstu dům chudých, pracovnu, maják na pobřeží istrijském a nový vodovod a zařídil pravidelnou plavbu parní lodi mezi Terstem a Benátkami. Jako gubernátor tyrolský (1819 – 1824) spořádal zemský dluh, založil tyr. národní museum, zřídil ústav pro chudé a spořitelnu, zavedl assekuraci proti ohni a upravil řeku Adiži; na jeho přímluvu bylo lyceum inšprucké na universitu povýšeno. R. 1824 byl ustanoven dvor. kancléřem a předsedou studijní dvorní kommisse ve Vídni a r. 1826 jmenován nejvyšším purkrabím v Čechách. V úřadě tom (1826 – 43) získal si zásluhy nezapomenutelné o Čechy a zejména o Prahu. Kommunikaci zlepšil stavbou řetězových mostů v Praze, Žatci, Jaroměři a Strakonicích, upravil cestu z Marianských Lázní do Karlových Varů, zřídil paroplavbu po Labi od Mělníka až ke hranicím a pro celou zemi vydal rozkazy stavěti silnice a sázeti stromy k jejich okrase. V Praze vydlážditi dal některé nové ulice, upravil a okrášlil t. zv. Dobytčí trh, nynější Karlovo náměstí, obnovil býv. Koňskou bránu dobrovolnými příspěvky a hlubokou cestu na Malé Straně, kde zřídil novou cestu, dnes Chotkovou řečenou, k Brusce a sady, založil novou cestu od Brusky k Bubenči a okrášlil Bubeneč angl. parkem. Také založil sady na pražských baštách, upravil a okrášlil Smíchov, vysázeti dal nové stromy na Petříně, obnovil pražskou radnici, zřídil nábřeží a upravil Kolovratskou třídu a ulici Újezdskou. Věnoval též péči opravě Karlšteina, chrámu Týnského a Belvederu Královny Anny, dále okrase Teplic, Karl. Varů, Františkových a Marian. Lázní. Obchod a průmysl snažil se zvelebiti výstavou českých věcí uměleckých a průmyslných (ve dvou létech), uvedením trhův na vlnu v Praze a v Plzni. K humanitním ústavům též zřetel svůj obrátil a založil pracovnu pro chudé a pro kárance, zřídil znovu káznici káranců, upravil ústav pro chudé a založil ústav pro slepce dospělé a opatrovny v Praze na Hrádku, u P. Marie Vítězné a v Židovském městě, v Karlíně, Králové Hradci, Plzni a j. Praze postaral se o železné trouby k přivádění a čištění vody k pití a o lepší osvětlení, celé zemi pak o zřízení škol ku pěstování ovocných stromův a o založení památných knih v obcích k zaznamenávání důležitějších událostí. Když r. 1842 slavil čtyřicetiletí své dokonané služby státní, byl mu od města Prahy diplom čestného měšťanství podán a jménem šlechty české odevzdán mu stříbrný stojan a veliké zásluhy jeho i jinak vděčně jsou uznány. Již předtím, r. 1835, ražena byla medaille na počest jeho. Od mocnáře svého byl Chotek vyznamenán řádem zlatého rouna. R. 1843 vzdal se svého úřadu a žil potom na statcích svých až do r. 1868, kdy 28. pros. zemřel a ve Valtířově na Litoměřicku pochován jest. S manželkou svou Marií hr. Berchtoldovou měl čtyři syny, z nichž jen dva jej přežili. Antonín hr. Chotek zdědil po něm Zahořany a Veliké Březno, byl c. a k. komořím a zemřev r. 1883 zůstavil z manželství svého s Olgou z Moltke syna Karla, čestného rytíře řádu malt., c. a k. komořího, sekretáře vyslanectví m. sl. a pána na Zahořanech a Vel. Březně, jenž s manželkou svou Adelheidou princ. z Hohenlohe-Langenburku má dítky: Karla, Antoinettu a Adu. Sestra Karlova Marie provdala se za Jindřicha hr. Nostice z Rienecku, c. a k. komořího a nadporučíka u dragounů zem. obrany, druhá sestra Olga jest svobodna. – Druhý syn nejv. purkrabího Bohuslav (†11. říj. 1896) jako otec byl ve službách státních přes 40 let. Nejvíce času strávil ve vyslaneckých úřadech; byl legačním sekretářem a později leg. radou při vyslanectví rakouském v Berlíně, pak vyslancem v Madridě a za ministerstva Hohenwartova místodržitelem v Čechách (1871). Potom stal se mimoř. vyslancem a splnomocněným ministrem v Brusselu a naposled v Drážďanech. Byl c. a k. komořím, tajným radou a doživotním členem panské sněmovny. Manželka jeho Vilemína hr. Kinská ze Vchynic a Tetova, dáma řádu hvězdového a c. k. paláce jakož i čestná dáma řádu maltézského, porodila mu 7 dcer a syna Volfganga, c. a k. komořího, okr. kommissaře v minist. vnitra a poručíka u dragounů zem. obrany. Z dcer jest Zdeňka dámou řádu hvězdového a u dvora J. cís. a kr. Výsosti korunní princezny Štěpánky. Marie, dáma řádu hvězdového, provdala se r. 1887 za JUDra Jarosl. hr. z Thunu a Hohenšteinu, c. a k. komořího a zálož. poručíka u dragounů. Karolina r. 1886 podala ruku svou Leopoldu hr. Nosticovi z domu Falknovského, c. a k. komořímu. Marie Antonie jest od r. 1893 manželkou Karla Adama z Wuthenau, premierlieutenanta v král. sas. pluku jízdy gardové. Žofie jest dámou řádu hvězdového a u dvora c. a k. Výs. arcivévodkyně rak. Isabelly; Oktavie a Marie Jindřiška jsou svobodny. Poslední syn Jana Rudolfa byl Heřman, c. k. komoří, plukovník a velitel pěš. pluku Colloredo-Mannsfeldova. Vyznamenán byl ruským řádem sv. Anny 2. tř., bavor. řádem Maxa Josefa a špan. ř. Karla III. Když r. 1836 v Miláně zemřel, zůstaly z manželství jeho s Jindřiškou hr. z Brunsviku a Korompy, paní na Jankově a Ratměřicích, tři dítky. Dcera Hermina provdala se r. 1844 za Frant. hr. Folliota z Crenneville, c. k. pol. zbrojmistra, syn Ota, c. a k. komoří, major m. sl., doživ. člen panské sněmovny říšské rady a pán na Ratměřicích, †r. 1895. Druhý syn Rudolf, c. a k. komoří a majitel statku Korompy v Uhrách (†1894), zůstavil z manželství s Marií Antonií hrab. Khevenhillerovou z Metschů (†1892) tři dcery: Jindřišku (*1863), Annu (*1865) a Gabrielu (*1867) a syna Rudolfa (*1870).
Chotkové z Vojnína., dle erbů svých ve Vranském kostele stejnorodí s Chotky z Chotek z Chotkova , pocházeli z Vojnína v okresu kadaňském. Jménem Majnuše z Vojnína podal Ješek z Milušic odpor strany statku nějakého v Líběticích r. 1383. Chotek z Vojnína ručí v listě hradu v Bílině se týkajícího r. 1436 a snad týž Chotek z Vojnína dosáhl r. 1440 statku Žehrovic, který r. 1453 synu svému Jindřichovi prodal a ten r. 1457. Týž Jindřich byl r. 1461 ve vojenských službách vévody bavorského Ludvíka a Jetřich Chotek z Vojnína maje za manželku Johanku Kozu z Kolovrat. Po něm následoval Bohuslav st. Chotek z Vojnína, jenž r. 1499 dědictví své Raběšín ode dvora v Roztylech odprodal a r. 1505 za sebe a své strýce dobrého muže s dvěma koňmi do vojny loketské proti Šlikům poslal (m. Eliška z Doupova). Bohuslav st. Chotek , Bohuslav ml. Chotek, Žibřid a Mikuláš br. ze Žďáru nazývají se r. 1506 nedílnými strýci. Po Bohuslavu Chotkovi dědil jeho syn Petr Chotek na Budenicích, jenž se stal král. prokurátorem a radou králů Ferdinanda I. a Maximiliána II. a r. 1571 bezdětek zemřel. Václavem Chotkem na Želevčicích někdy r. 1587 vyhasl rod Chotků z Vojnína. Příjmí z Vojnína uděleno Chotkům z Chotkova , když Václav za svob. pána r. 1702 byl povýšen. – Viz Hrabata Chotkové z Chotkova a z Vojnína, studie rodopisná, napsal Josef Ledr (Kutná Hora, 1886); Von Hormayr und von Mednyansky, Taschenbuch für die vaterländische-Geschichte. Die Chotek. (Vídeň, 1828.) Klř.
