Zámecký areál „Ostrov“ Veltrusy je unikátním dílem zahradní a krajinné architektury 18. a 19. století a současně nejzachovalejším parkem typu „okrasného statku“ v České republice.
Historie areálu začíná velkou povodní v roce 1704, při níž si Vltava prorazila nové rameno, a vytvořila tak velký říční ostrov o rozloze takřka 250 ha (2,5 km2).
Na Ostrově, jak se území dodnes nazývá, nechal Václav Antonín Chotek (1674-1754) podle projektu Giovanniho Batisty Alliprandiho vybudovat v letech 1706-1711 malý letohrádek, užívaný též zřejmě jako lovecký zámeček. V okolí zámku pak začaly probíhat úpravy v barokním duchu, vycházející z geometrických tvarů, ideálních poměrů a harmonie mezi stavbou a zahradou.
Na jeho jižní straně byla založena francouzská zahrada, která se neomezovala pouze na partery tvořené květinovými ornamenty a záhony, ale byla doplněna vodními prvky fontán a sochařskou výzdobou.
Stranu severní uzavírá čestný dvůr s mimořádně působícím souborem soch z dílny některého z žáků Matyáše Brauna.
Hlavní schodiště je pak zdobeno sousošími psovodů se psy a štolbů se vzpínajícími se koňmi od známého barokního sochaře Ferdinanda Kuena.
Největším počinem barokní éry parkových úprav však bylo vytvoření severojižní osy, tvořené na jih do Veltrus průhledem a na sever Osovou alejí. Celá takto vytvořená osa má úctyhodnou délku 2,3 km a spolu s bočním průhledem v tzv. Veltruském lese tvoří jediné barokní prvky parku dochované do dnešních dnů.
V roce 1764 byla povodní poničena francouzská zahrada a zredukována její velikost na nejbližší okolí zámku. V této době začíná budovat hrabě Rudolf Chotek (1706-1779) již první park ve stylu rokokovém, bližším přírodě. Tento projekt však zůstal nedokončen a po povodních v roce 1784 a 1785 změnil jeho synovec a nový majitel panství Jan Rudolf Chotek (1748-1824) koncepci pojetí budovaného parku. V tomto období se začíná historie přírodně-krajinářského parku (anglického typu) tak, jak se v hrubých rysech dochoval dodnes.
Anglický romantický park zcela opouštěl symetrii a snové nálady hledal především v křivkách a malebnosti scenerií. Budované partie parku se měly tvářit jako dílo přírody. Vše je pak doplněno zahradní architekturou v podobě mostků, pomníků, pavilonů. Dojem starých časů navozovala umělá zřícenina Egyptského kabinetu se Sfingou, staré antické chrámy a nakonec i anticky se tvářící „v lese zapomenutá“ socha boha Marta. Do exotických krajů pak mohl návštěvník vstoupit v Čínské bažantnici nebo na ostrůvku s tureckým pavilonem, zvaným Bujukdere. Nechyběla ani umělá jeskyně s vodopádem či technická rarita stroje na čerpání vody, ani funkční stavidla na Mlýnském potoce, z nichž dnes je zachováno „horní“ v podobě Laudonova pavilonu.
Okrasný statek - jejž sami angličtí tvůrci nazvali kvůli větší „světovosti“ francouzsky „ferme ornée“, vycházel z principu hledání a zvyšování estetických kvalit užitkových ploch, staveb a činností. Nejlépe možná vystihuje ideu okrasného statku báseň od teoretika a zakladatele anglických parků H. Ch. Hirschfelda:
…Statek! V jednom jméně žně, sady,
Vláda pastýřů, něžná péče ovčáků,
Tato dobra zlatého věku, jejichž obraz je mi drahý,
Odkazují k mému dětství, zlatému věku života,
Probouzejí v mém srdci tisíce dojemných vzpomínek;
Přijďte; od vašeho ptactva již slyším zpěv;
Slyším jet vozy, které táhnou hojnost,
A rytmický zvuk cepů,
Vyzdobte tedy tento výjev, ale bez velkých nákladů
Ať nepřetvoříte statek na palác!
Tento typ anglického přírodně-krajinářského parku zapojuje mimo výrazné přírodní scenerie i lidské stavby a činnosti. Tichá idyla přírodní je doplněna v určitých partiích parku idylou pastýřskou a rolnickou. Stáda ovcí s melodicky sladěnými zvonečky, rolníci (často oděni do romantizujících oděvů) při senoseči - to mělo být dynamickým prvkem parku a vyvažovat spíše pasivní a klidné části přírodní.
Drobná parková architektura nově zahrnuje idealizované venkovské stavby jako mlýn, hájenky, ovčín, selské stavení či sušárnu ovoce. Pole a louky se staly okrasným prvkem. Hospodářské plodiny vytváří barevné plochy v podstatně větší ploše a pestřejších barvách (slunečnice, rudé máky, fialově kvetoucí pažitka …) než rostliny člověkem hospodářsky nevyužívané. Pokosené pole rytmizují snopy obilí v řadách a pravidelných intervalech. Výsledkem je krásná, takřka ideální kultivovaná krajina vzbuzující kladné emoce, idealizované představy a romantickou náladu, ale též určitou pokoru.
PhDr. Pavel Ecler
