Stavitelé a tvůrci zámku Veltrusy

Giovanni Battista Alliprandi

Giovanni Battista Alliprandi (cca 1665, patrně Laino ve Val d'Intelvi (Provincie Como, Itálie) - 13. březen 1720, Litomyšl) byl významný, v Čechách působící barokní architekt italského původu. Vedle Giovanniho Santiniho a Kryštofa Dientzenhofera je nejvýznamnějším českým vrcholně barokním architektem. Byl značně ovlivněn vídeňskou architekturou své doby, a to Domenicem Martinellim a Johannem Lukasem von Hildebrandtem. Významný vliv na jeho tvorbu měl Johann Bernard Fischer z Erlachu, jehož osobité, vrcholně barokní pojetí architektury Alliprandi přinesl do Čech - zejména při koncipování zámeckých a palácových staveb s ústředním sálem oválného půdorysu. Tvořil především v Praze, Středních a Východních Čechách. Alliprandiho stavby vždy dosahují vysoké umělecké úrovně v koncepci i v detailu. Zejména jeho zámky v Liblicích (hrabě A. J. Pachta z Rájova) a ve Veltrusích (hrabě V. A. Chotek), palác Přehořovský (Lobkovický) s výrazným zahradním průčelím a jeho centrální kostely v Benešově a v Kuksu zůstávají trvalou hodnotou českého vrcholného baroku. V roce 1690 je prvně doložen v Čechách, nejprve jako polír při stavbě poutního kostela na Chlumku u Luže. Od roku 1697 žije trvale v Praze, kde se stává stavitelem hraběte Heřmana J. Černína s ročním platem 600 zlatých. Dalšími významnými zaměstnavateli se pro G. B. Alliprandiho stávají František Karel hrabě Přehořovský, majitel konopišťského panství od roku 1701 a mecenáš piaristického řádu a hrabě Františk Antonín Špork, císařský komorník, tajný rada a místodržící, patřící k vrstvě novodobých šlechticů. Proslul jako umělecký mecenáš, sběratel, vydavatel podporoval literaturu, hudbu a divadlo, dále pak hrabě Jeroným Colloredo a hrabě František Václav Trautmannsdorf. Později staví či přestavuje řadu šlechtických paláců a domů a kostely řádu piaristů. Roku 1706 je jmenován c. a kr. vrchním stavitelem pražského opevnění. V roce 1709 se stává měšťanem na Malé Straně v Praze a staví si vlastní dům v Ostruhové (dnes Nerudově) ulici. V posledních letech života působil jako stavební mistr při stavbě sv. Petra ve Vídni. Umírá při stavbě piaristického kostela v Litomyšli 13. 3. 1720 a je pochován v hrobce děkanského kostela v Litomyšli.

Tvorba a stavby připsané:

přestavba zámku Kosmonosy, novostavba kláštera a Lorety v Kosmonosech (1697-1701)
přestavba zámku Petrohrad (1697-1703)
zámek Týnec u Klatov (asi 1700)
zámek Liblice u Mělníka (asi 1700-1706)
Šternberský palác v Praze na Hradčanech (1700-1701)
Hrzánský palác v Praze na Starém Městě v Celetné ulici (kol. r. 1702)
Palác Přehořovských z Kvasejovic (Lobkovický) v Praze na Malé straně pod Petřínem (asi 1703-1707)
kompletní urbanistické řešení lázní Kuks a projekt kostela Nejsvětější Trojice tamtéž (1707)
Kaiserštejnský palác v Praze na Malostanském náměstí (asi po r. 1707)
Sloup Nejsvětější Trojice na Malostranském náměstí (1713-4)
Ledeburský palác v Praze na Malé straně (kol. r. 1716)
zámek Veltrusy (kol. 1712)
Schönbornský palác v Praze na Malé straně pod Petřínem (1715-1719)
kostel Nalezení svatého Kříže pří koleji piaristů v Litomyšli (od r. 1715)
Chebská radnice z radničního paláce postavena pouze třetina v Chebu (od r. 1718)
konírny v Nedošíně (1719)

Johann Philipp Jöndl

Architekt a stavitel J.P.Jöndl žil v letech 1782-1870. Vystudoval pražskou polytechniku a úzce spolupracoval s Georgem Fischerem. Působil na panství hraběte Jana Rudolfa Chotka na Nových Dvorech a Veltrusích. Roku 1811 se stal c. a k. ředitelem staveb v Praze a tvořil také jako dvorní architekt předních šlechtických domů. Vydal praktické učebnice architektury. Velmi se zabýval i zahradní a venkovskou architekturou. Na počátku své dráhy patrně prováděl cizí projekty, které měnil, jako např. přestavba Místodržicího letohrádku v Bubenči. V roce 1814 vyhotovil pro Chotky několik nákresů klasicistních pavilonků pro zámecký park Veltrusy. Často se objevuje při úpravách a přestavbách pražských paláců (Chotkovský, Colloredo Mansfeld) a zámeckých objektů (Nové Město nad Metují, Hrubý Rohozec, Hlízov a Hradiště). Jeho nejvýznamnější stavbou je zámek Kačina u Kutné Hory.

Tvorba:

zámek Kačina (po roce 1808)
opravy Wratislavského paláce v Praze (1816)
úpravy zámku a stavba rodové kaple Čimelice (1817-19)
empirová přestavba kostela v Čimelicích (1817-1822)
přestavba zámku hrubý Rohozec (1822)
úpravy zámku Nové Město nad Metují (1824)
úpravy zámku Tažovice (po 1830)
atd.

Mathias Hummel

Královský stavitel M. Hummel se narodil v roce 1732 ve Vídni. Jeho první stavbou byl v 26 letech zahradní domek (Gartenhaus) pro J. J. Thuna na Malé Straně. Byl činný ponejvíce v Praze, kde mimo jiné dělal úpravy Klementina a přestavbu a sjednocení pěti domů do nového paláce Liechtensteinského. Od roku 1765 byl ve službách hraběte Fr. A. Vratislava z Mitrovic s ročním platem 200 zlatých. V roce 1773 je přijat jako stavitel Karla Egona knížete Fürstenberga. Pracoval pro hraběcí a knížecí rody. Umírá v Praze roku 1800.

V zámeckém parku ve Veltrusích postavil, za účasti architekta Georga Fischera, Laudonův pavilon (1792-97), Chrám "Přátel venkova a zahrad" (1792-94), Čínskou bažantnici, (1792-96) a patrně i Červený mlýn (1792).

Další tvorba:

novostavba kostela sv. Kateřiny v Pavlíkově (1776-85)
úpravy na zámku v Loučeni (1776)
úpravy zámku Dobrovice (1780)
atd.

Richard van der Schott

Rakouský vídeňský císařský zahradník se narodil v roce 1733 a zemřel 1790. Stal se hlavním zahradním poradcem Jana Rudolfa Chotka při zakládání parku ve Veltrusích. Zapsal se podstatně i do podoby zámeckého parku v moravské Lednici. Byl jmenován asistentem prvního schönbrunnského zahradníka Adriana van Steckhoven a v letech 1789-1790 byl ředitelem zvěřince a ZOO v Schönbrunn. Po jeho smrti mu hrabě Chotek nechal vystavět pomník ve veltruském parku.

Franz Anton Kuen

Žil v letech 1679 až 1742. Původem od Bodamského jezera, pocházel ze stavitelské rodiny v Bregenzi a jako 13-ti letý sirotek, byl dán do učení k neznámému sochaři Krinerovi v Horním Bavorsku. Není to pochopitelně jeho jediné umělecké školení, neboť v Oseku při barokní obnově cisterciáckého kláštera vystupuje v roce 1713 (nejintenzivnější činnost na tomto místě) jako vyzrálý umělec v orientaci na italského Mistra Berniniho.

Před odchodem z Čech do Weingarten (1719) vyzdobil v letech 1716-18(?) vnější schodiště loveckého zámku ve Veltrusích plastikami koněvodů a psovodů, které upomínají na antický vzor stejného námětu a na Berniniho sousoší Konstantina Velikého. Kompozičně odvážné skupiny s groteskními psími obludami se liší jistou popisností od jeho malebné a dynamické plastiky v Oseku, ale dost asi změnily opravy na těchto pracích, původně dokonce signovaných. Jiné zdroje uvádí, že tyto práce jsou vytvořeny již v roce 1711 jako první dílo tohoto Mistra v Čechách, současně se stavbou zámku ve Veltrusích.
Později se vrátil do Bregenzi, kde v okolí nadále pracoval. Oženil se a stal se radním.

V kontextu českého sochařství se jeví jako výrazná hodnota.

Matyáš Bernard Braun

Matyáš Bernard Braun se narodil v Sautensu, malá vísce nedaleko Oetzu v středním Tyrolsku. Stal se českým sochařem a řezbářem, jeden z nejvýznamnějších představitelů české vrcholně barokní plastiky. Ovlinilo jej především dílo Michelangela Buonarotiho, G. L. Berniniho a benátská sochařská škola 17. století a stal se tak šiřitelem sochařského iluzionismu italské provenience ve středoevropském kontextu. Spolupracoval s takovými umělci jako byli malíř J. K. Liška či architekt a stavitel F. M. Kaňka a J. B. Fischer z Erlachu.

Se souhlasem cisterciáků, kteří zřejmě měli zájem na výchově uměleckých kádrů pro další stavební podnikání, nastoupil Braun roku 1699 tovaryšskou cestu do Itálie. Její sochařské umění, zvláště římské, se stalo rozhodujícím impulsem pro jeho umění.

Kolem roku 1710 založil v Praze dílnu, z níž vyšla díla vrcholné kvality přesahující svým provedením a přístupem prostor střední Evropy. Počet tovaryšů v dílně byl různý, bývalo jich šest, někdy zřejmě i více. Mnozí z nich se později stali významnými mistry pozdně barokního sochařství v Čechách. Většinou pracovali podle malých modelů, které v hlíně nebo dřevě vytvářel Braun. Rozpracované sochy pak mistr korigoval, případně dokončoval. Jeho prvním zdejším dílem bylo sousoší sv. Luitgardy na Karlově mostě.

M. B. Braun se podílel mj. na sochařské výzdobě chrámu sv. Klimenta v jezuitské koleji Klementinu na Starém Městě v Praze, na tvorbě výzdoby Karlova mostu vynikajícím sousoším sv. Luitgardy a na výzdobě náhrobku hraběte L. Šlika vytvořeného podle návrhu F. M. Kaňky v chrámu sv. Víta v Praze, z jeho dílny rovněž pocházejí sochy v zahradě Vrtbovského paláce na Malé Straně v Praze, plastická výzdoba chrámu Nalezení sv. Kříže v Litomyšli, plastická výzdoba v chrámu sv. Jakuba Většího a v zámeckém parku v Cítolibech, sloup Nejsv. Trojice tamtéž, plastiky v chrámu P. Marie ve Staré Boleslavi, sloup Nejsv. Trojice v Teplicích, plastiky na portálu zámku v Konopišti.

Patrně v desátých letech 18. století vznikají na panství hraběte V. A. Chotka ve Veltrusích alegorické sochy dvanácti měsíců a čtyř ročních období z dílny M. B. Brauna.

Jeho nejvýznamnější prací byla patrně objednávka Františka Antonína hraběte Sporcka pro Kuks. V roce 1712 to byla skupina alegorií Blahoslavenství a v následujícím roce 1713 pak čtyřicet pitoreskních postav trpaslíků na tzv. závodišti před špitálem. V letech 1718 a 1719 pak vznikl velký soubor vynikajících děl, alegorií Ctností a Nectností, které byly spolu s velkolepou alegorií Náboženství a dvěma úvodními anděly Blažené a Žalostné smrti umístěny na terasu před budovou špitálu s kostelem Nejsvětější Trojice. Mezi lety 1722 až 1732 pak postupně vznikal soubor soch a reliéfů v tzv. Novém lese u Kuksu, který je podle velkých reliéfů Klanění pastýřů a Příchod tří králů, tesaných do rostlých skal, znám pod jménem Betlém. Právě skutečnost, že většina soch, které zde vznikly, je vytesána přímo do skalních útvarů, jež zde vystupovaly ze země, je ve výtvarném umění unikátní. Dílna na území Kuksu a na různých místech panství Choustníkovo Hradiště, kde byl Kuks vybudován, vytvořila mnoho dalších soch, z nichž se značná část nedochovala. Braun se svojí dílnou pro hraběte Sporcka pracoval také na jeho dalším panství, Lysé nad Labem i jinde.

Aktivity tohoto nesmírně plodného sochaře se ovšem neomezovaly pouze na práce pro hraběte Sporcka. Například mezi lety 1716 až 1721 dodal pro jesuitský kostel sv. Klimenta v Praze postupně 170 řezeb a kamenných soch. Uvažme, že pouze v roce 1718 dílna mimo již zmiňované sochy pro Kuks vytvořila ještě kamenný sloup Nejsvětější Trojice v Teplicích, sochařské vybavení varhan a dvou oltářů do výše uvedeného kostela sv. Klimenta, sochařskou výzdobu zámku a kostela v Cítolibech a plastiky v interiéru Černínského paláce na Hradčanech v Praze.

V posledních letech života M.B.Braun trpěl plicní chorobou, častou nemocí kameníků. Umělecké iniciativy v dílně se pak ujímal jeho synovec Antonín Braun. Ten také dílnu vedl, když M. B. Braun 15.2.1738 zemřel ve věku 54 let ve svém domě na Karlově náměstí, šest neděl před smrtí svého největšího zákazníka F. A .Sporcka. Smrtí synovce Antonína v roce 1742 se pak uzavřela činnost nejplodnější sochařské dílny českého baroka.

Tvorba:

Čechy
    hospital Kuks
    Betlém u Kuksu
    Zámek Veltrusy (sochy)
    klášter Plasy (dřevořezby)
    zámek v Duchcově
    zámek Konopiště
    chrám Nalezení sv. Kříže v Litomyšli
    chrámu sv. Jakuba Většího v Cítolibech
    zámecký park v Cítolibech
    sloup Nejsvětější Trojice v Teplicích
    Jaroměř, náhrobek Anny Miseliusové (tchyně M. B. Brauna)
    zámecký park v Lysé nad Labem
    zámek Valeč

Praha
    Hartigovská zahrada
    Vrtbovská zahrada
    Královská zahrada
    Černínský palác
    dům U Schönpflugů
    Clam-Gallasovský palác
    Thunovský palác
    Thurn-Taxisův palác
    Vrtbovský palác
    náhrobek hraběte Šlika v katedrále sv. Víta
    kostel svatého Klimenta v Klementinu
    Komenda maltézských rytířů u chrámu Panny Marie pod řetězem

Karlův most
    Sousoší sv. Luitgardy
    Socha sv. Ludmily
    Sousoší sv. Iva

Johann Bernhard Fischer z Erlachu

Johann Bernhard Fischer z Erlachu (1656-1723), dvorní architekt tří císařů a prince Evžena Savojského.

Patřil mezi nejvlivnější rakouské architekty vrcholně barokního období, jehož význam zasáhl a nasměroval celou střední Evropu. V roce 1696 povýšen do šlechtického stavu.

Jeho práce ovlivnily, především prostřednictvím G. B. Alliprandiho (mimo jiné jeho nerealizované dílo zahradního paláce pro knížete Liechtensteina ve Vídni, mělo vliv na Alliprandiho návrh na zámek v Liblicích), vývoj architektury v zemích Koruny české a tvorbu původně zámeckého letohrádku ve Veltrusích. Fischer z Erlachu se stal, mimo jiné, hlavním propagátorem nových architektonických tvarů staveb, kde se do popředí dostává ústřední válcové jádro na půdorysu kruhu či oválu, ze kterého vystupují boční křídla.

Jeho dílo spojuje tradice římského baroka s francouzskými klasicizujícími tendencemi, což značně dokazuje stavba císařského zámku Schönbrunn ve Vídni. Byl uznáván také jako medailér, dekoratér, sochař, kreslíř a teoretik umění.

Jeho díla můžeme spatřit nejen ve Vídni, Salcburku či Praze (nejvýznamněji palác Clam-Gallase), ale také ve Vranově nad Dyjí (Sál předků, kaple, konírny), Jaroměřicích nad Rokytnou (zámek) a Lednici (čestný dvůr, konírny). Další jeho stavby: zámeček Neuwaldegg, zámek Engelhartstetten (Niederweiden)...

Anton Arche

Absolvent českého královského polytechnického ústavu v Praze, obor architektura, žil v letech 1793 až 1851. Studoval také u architekta Georga Fischera (později u něho působil jako asistent), jehož zásluhou získal zaměstnání u hrabat Chotků, kde se zúčastnil dostavby zámku Kačina a dokončení vybavení zámku i parku ve Veltrusích. Zde se dobře seznámil s tvorbou J. P. Joendla, podle jehož návrhů s velkou pravděpodobností pracoval.

V letech cca 1830 až 1851 byl zaměstnán na stavebním úřadě Olomouckého arcibiskupství v Kroměříži jako knížecí arcibiskupský stavební rada. Jeho nejznámějšími pracemi jsou úpravy a stavby v Podzámecké a Květné zahradě kroměřížského zámku. Došlo zde k proměně sentimentální zahrady v romantický přírodně-krajinářský park s množstvím drobných staveb a instalovaných objektů v ideové koncepci německého knížete Hermanna von Pücklera-Muskau. V Květné zahradě navrhl Arche na místě zahradníkova domu objekt charakteristický jemným užitím palladiánských a romantizujících motivů. Dvůr po stranách uzavřel dvojicí velkoryse pojatých skleníků v jemně romantizujícím stylu Teplý a Studený. Soustava tří objektů byla záměrně komponovaná tak, aby vytvořila motiv čestného nádvoří – cour d´honneur. Z původně utilitárního zázemí vybudoval nový reprezentativní vstup do zahrady.

Podle jeho plánů byla též upravena řada zámků (Jindřichov, Třemešek...). Tvořil v duchu pozdního klasicismu a romantické novogotiky.

Christian Cay Lorenz Hirschfeld

Německý zahradní teoretik, vysokoškolský učitel filosofie a dějin umění ve službách dánského státu, autor četných knih. Obhájce krajinné zahrady sentimentálně romantického charakteru. Jeho pětisvazkové dílo "Theorie de Gartenkunst" (Teorie zahradního umění), které vycházelo v letech 1779-1785, se stalo nejrozsáhlejší zahradní teorií 18. století a ovlivnilo vývoj nového slohu v Německu i v sousedních zemích. Z anglické teorie převzal rozdělení zahrady na tři důležité části: veselou, strašlivou (změnil na melancholickou) a romantickou a tyto kategorie doplňuje o slavnostní zahradu a smíšený typ. Pro každý typ zahrad navrhl stavby a scenérie, které měli vyvolal požadovanou náladu. Dále uvedl rozlišení zahrad podle denní a roční doby a nový typologický druh zahrady-zahradu veřejnou. Striktně odlišil architekturu a zahradní umění. Zahradní umělec pracuje nejlépe tehdy, když téměř všude dělá pravý opak toho, na co se soustředí stavitel. Zahradník se sice měl inspirovat přírodou, ale zároveň bylo jeho povinností tuto přírodu zlepšit, případně některé málo vhodné části zakrýt.

I podle těchto teoretických východisek začal Jan Rudolf Chotek budovat ve Veltrusích moderní anglický park ve stylu okrasného statku (ferme ornée). Vše nejlépe vystihuje Hirschfeldova báseň:

…Statek! V jednom jméně žně, sady,

Vláda pastýřů, něžná péče ovčáků,

Tato dobra zlatého věku, jejichž obraz je mi drahý,

Odkazují k mému dětství, zlatému věku života,

Probouzejí v mém srdci tisíce dojemných vzpomínek;

Přijďte; od vašeho ptactva již slyším zpěv;

Slyším jet vozy, které táhnou hojnost,

A rytmický zvuk cepů,

Vyzdobte tedy tento výjev, ale bez velkých nákladů

Ať nepřetvoříte statek na palác!

Georg Fischer

Architekt, inženýr a pedagog, c. a k. rada žil v letech 1768 až 1828. Vystudoval c. a k. Akademii výtvarného umění. Od roku 1785 zaměstnán jako kreslič u c. a k. generálního dvorního stavebního ředitelství a přes další funkce roku 1806 profesorem inženýrské stavovské školy. 1811 stavebním ředitelem, 1819 titul císařský rada. Je považován za představitele vrcholného klasicismu a za tvůrce urbanistické koncepce Karlína a Mariánských Lázní. Podílel se na tvorbě zámeckého areálu Kačina. Uvažuje se o podílu na urbanismu usedlosti Cibulka a účasti na několika pražských stavbách.

Veltrusy:
Klasicistní a antikizující pavilónky stavěl v parku stavitel Matyáš Hummel patrně podle návrhu Jiřího Fischera, který se znal s tehdejším majitelem panství Janem Rudolfem Chotkem. Jedná se o Laudonův pavilón z l. 1792-1797, chrámek "Přátel venkova a zahrad" z l. 1792-1794. dórský chrámek z l. 1811, 1842-1843, egyptský kabinet z l. 1816-1819, egyptský most se sfingou z r. 1820, čínská bažantnice z l. 1792-1796, vrcholně klasicistní pavilon královny Marie Terezie z l.1811-1813 a Červený mlýn z r. 1795 ve stylu romantizující gotiky, empírová brána parku z l. 1845-1846. Patrně se Jiří Fischer podílel na jejich realizaci buď jako autor návrhu či alespoň jako konzultant jejich realizátorů, jeho žáků.

více na: Tvůrci areálu (horní menu)

Tvůrci a architekti zámku Veltrusy

půdorys zámku Veltrusy - parkové pavilony

Alliprandi - Joendel - Arche - der Schott - Kuen - Fisher z Erlachu