Prapůvod historie stavby zámku Veltrusy sahá do 17. století k významnému architektovi Johannu Bernhardu Fischeru z Erlachu. Jako první uvedl do života nové architektonické prvky, které stály u zrodu naší vrcholně barokní stavby na ostrově u Ouholic počátkem osmnáctého věku a která nemá v našich zemích "čisté" obdoby.
Johann Bernhard Fischer z Erlachu
(20. 7. 1656 - 5. 4. 1723)
Dvorní architekt tří císařů. Patřil mezi nejvlivnější rakouské architekty vrcholně barokního období, jehož význam zasáhl a nasměroval celou střední Evropu. Jeho práce ovlivnily, především prostřednictvím G.B.Alliprandiho, vývoj architektury v zemích Koruny české a tvorbu původně zámeckého letohrádku ve Veltrusích. Fischer z Erlachu se stal, mimo jiné, hlavním propagátorem nových architektonických tvarů staveb, kde se do popředí dostává ústřední válcové jádro na půdorysu kruhu či oválu, ze kterého vystupují (či jsou připojena) boční křídla. Jeho dílo spojuje tradice římského baroka s francouzskými klasicizujícími tendencemi, což značně dokazuje stavba císařského zámku Schönbrunn ve Vídni. Byl uznáván také jako medailér, dekoratér, sochař, kreslíř a teoretik umění. Jeho díla můžeme spatřit nejen ve Vídni, Salcburku či Praze, ale také ve Vranově nad Dyjí (Sál předků, kaple, konírny), Jaroměřicích nad Rokytnou (zámek) a Lednici (čestný dvůr, konírny).
Návrhy i realizované stavby
Architektura "kříže" v českých zemích
ZÁMEČEK KARLOV
Za vsí byl v 17. stol. vystavěn lovecký zámeček Karlov. Navrhovatel a stavitel zámku, podobně jako u zámku čimelického, znám není. Ani přesné vročení jeho vzniku. Stavby stejného typu vytvořila škola Fischera z Erlachu. Všechny se vyznačují stejně jako Karlov oválným ústředním sálem, na nějž se symetricky ve čtyřech rozích připojují samostatné věžovité výstupky. Karlov je vlastně miniaturním napodobením - kopií - známého zámku Karlova Koruna v Chlumci nad Cidlinou. Jednopatrová stavba s elipsovitým středním sálem, který byl až dodatečně rozdělen na dvě části, zachovává oválnost i v horních částech okenních rámů.
Zámeček byl pravděpodobně stavěn ve stejné době jako zámek čimelický Karlem Bohuslavem Bissingenem, po němž také nese jméno. Pozdější jméno Gabrielenhof, dané zámku za Wratislavů, se neujalo. Stavební plány zámku se záhadným způsobem zachovaly až v černínském archivu v Jindřichově Hradci. Prostory zámečku bývaly zaplněny nábytkem ve slohu biedermayer, několika kusy lidového nábytku selského a cennými sbírkami porcelánu, zvláště míšeňského. Po roce 1948 bylo vnitřní zařízení převezeno na Orlík a zámek je od těch dob využíván k dětské rekreaci. Zámeček stojí uprostřed rozsáhlé lesní louky, kdysi parkovitě upravené, dnes však již neudržované.
Proti zámku přes cestu byl kolem r. 1780 vystavěn panský velkostatek, nikoli bez architektonického citu a vkusu, místo staršího dřevěného ovčína a několika hospodářských budov, jejichž pozůstatky možno ještě dnes zjistit v líšťanském revíru jižně odtud poblíž lesního okraje proti Cerhonicům. Při zakládání karlovského dvora byl hospodářským poradcem hraběte Vratislava mirotický Kašpar Aleš. Oběma branami dvora je od zámečku možný průhled na západ do krajiny mirotické. Od východního vchodu zámečku pak vede celým karlovským revírem stromová alej.
Karlov kolem roku 1900
ZÁMEK LIBLICE
Zámek nechal v letech 1699-1706 vystavět hrabě Arnošt Josef Pachta z Rájova. Návrh vytvořil Giovanni Battista Alliprandi na základě koncepce od architekta J. B. Fischera z Erlachu, ale vynechal plastické dekorativní prvky. Ve 2. polovině 18. století provedl sochař I. F. Platzer doplnění výzdoby pomocí dětských postaviček a váz umístěných na balkoně a terase. V této době vznikla také výzdoba sally tereny. Další přestavba následovala v 80. letech 18. století, tentokrát zaměřená na hospodářské budovy (tzv. depandance) a prostor služebnictva, které se nacházely v severní části zámku. V 1. polovině 19. století zámek od Pachtů z Rájova odkoupil B. Dejm ze Střítěže, ovšem už v roce 1863 jej vlastnila hraběnka Antonie z Valdštejna, která nechal zámek novorenesančně přestavět. Po její smrti připadl zámek Thun-Hohensteinům. Ve 20. letech 20. století prošel přestavbou zámecký park. V roce 1945 byl zámek zkonfiskován a v roce 1952 jej stát propůjčil ČSAV.
Liblice v 18. století
Liblice kolem roku 1900
ZÁMEK KARLOVA KORUNA
Karlova Koruna - k jeho stavbě přizval hrabě František Ferdinand Kinský, vynikající umělce své doby, italského architekta Giovanni Santiniho Aichela a pražského stavitele Františka Maxmiliána Kaňku. Stavba se uskutečnila v letech 1721 -1723. Na počest návštěvy císaře Karla VI. byl zámek pojmenován Karlova Koruna. Zámek nese typické prvky Santiniho osobitosti a geniality.
Ke středovému válci o dvou patrech připojil tři jednopatrová křídla čtvercového půdorysu. V severní části mezi křídla vsunul Santini otevřené schodiště k prvnímu patru, zepředu kryté vyzděným pláštěm se třemi vchody. Dokonalá centrální kompozice je patrná již z umístění zámku do krajiny a to ještě bylo zdůrazněno třemi alejemi ke třem branám parku.
Nedostatek prostorů v zámku vedl ke výstavbě hospodářských budov v jeho okolí - Tereziánský trakt a Lichtensteinský trakt. Na počátku 19. století vystavěl stavitel Koch empírovou oranžerii.
Chlumec a Kinští jsou pevně spjati se slavnou tradicí parforsních honů a chovem koní. Lov zvěře patřil k nejoblíbenějším radovánkám šlechty. Značný význam měl titul nejvyššího lovčího Českého království, jehož majitel se zodpovídal za stavy zvěře na královských panstvích a dohlížel na přípravy štvanic s královskou účastí. V této funkci se často setkáváme se jménem Kinských - neboť chlumecké panství společně s panstvím pardubickým a poděbradským tvořilo obrovské území vhodné pro honitbu.
Po roce 1948 byl zámek v držení Československého státu. A byla zde vybudována expozice Baroko v Čechách, kterou zaštiťovala Národní galerie. V roce 1992 dochází k restitucí a majetek se navrací do rukou původních majitelů - rodině Kinských. Expozice Národní galerie byla nahrazena novou, interiérovou zámeckou expozicí, která se týká dějin rodu Kinských a chovu koní na Chlumci.
Interiérová expozice seznamuje návštěvníky s dějinami rodu Kinských v portrétech a chovem koní Kinských - chlumeckých plaváků.
Chlumec kolem roku 1900
FARA TUKLATY
Na místě starší zchátralé fary postavil dnešní stavbu v letech 1729 – 30 zednický mistr Matěj Schlachtner podle projektu neznámého architekta (možná F. M. Kaňky). Stavbu financovala majitelka škvoreckého panství Marie Terezie z Lichtenštejna, provdaná za savojského knížete Tomáše Emanuela z Carignan. Po roce 1750 byla fara přestavěna a svému účelu sloužila do roku 1953. Od této doby je využívaná jako sídlo MNV, po roce 1990 jako sídlo obecního úřadu a dalších orgánů obce (s výjimkou let 2004-2016). V roce 1960 došlo k zestátnění objektu a od devadesátých let 20. století je objekt majetkem obce. Rokem 2012 započala postupná rekonstrukce s cílem zřízení společenského centra pro spolkovou a obecní potřebu.
Původní vzhled památky značně narušily necitlivé úpravy z 2. pol. 20. století, při nichž byla zbořena většina přilehlých hospodářských objektů včetně části jižního traktu hlavní budovy. Architektonicky pozoruhodný objekt je postaven na výjimečném centrálním půdorysu, kde se k osmibokému jádru diagonálně připojují čtyři pravoúhlá křídla o jedné okenní ose. Do prostoru mezi severozápadním a severovýchodním křídlem je vložen vstupní trakt s chodbou a schodišťovou halou. Průčelí je pravidelně rytmizováno pravoúhlými okenními otvory, které rámují profilované šambrány s ušima. Nároží zvýrazňují lizény s pásovou bosáží, fasády horizontálně dělí plochá kordonová římsa a ukončuje výrazně profilovaná římsa korunní.
Architektonickému řešení vnějšku stavby odpovídá i funkční členění interiéru. Do prostoru oktogonálního jádra byla v obou podlažích situována centrální síň, z níž je umožněn vstup jak do schodišťové haly na severní straně, tak do bočních křídel s obytnými místnostmi. Klenuté přízemí sloužilo původně k hospodářským účelům, reprezentační a obytné prostory byly v patře. Centrální síň byla vyzdobena štuky, které se však nedochovaly.
Objekt fary v Tuklatech je díky své neobvyklé architektonické formě unikátem, který nemá v daném prostředí obdoby. Užitou půdorysnou dispozicí zapadá spíše do typu centrálních zámeckých staveb s ústředním sálem, který se v Čechách objevuje od počátku 18. století (např. Liblice, Karlova Koruna v Chlumci n. Cidlinou a Veltrusy) pod vlivem tvorby Johana Bernarda Fischera z Erlachu. Typově se budova fary v Tuklatech blíží stavbě zámku ve Veltrusech, který byl postaven kolem roku 1716 podle projektu G. B. Alliprandiho.
V některé literatuře je fara mylně vydávána za zámek (nebo původně postavená jako zámek), pro toto tvrzení však neexistují žádné historické doklady.
Objekt "zámečku" je postaven na centrálním půdorysu ve tvaru ondřejského kříže, kde se k osmibokému jádru diagonálně připojují čtyři pravoúhlá křídla o jedné okenní ose. Do prostoru mezi severozápadním a severovýchodním křídlem je vložen vstupní trakt s chodbou a schodištěm, mezi jihozápadním a jihovýchodním křídlem byla umístěna síňka a prevet.
Současný stav
LOVECKÝ ZÁMEČEK DIANA
Na kopci, v centru tachovské části Kolowratových lesů, uprostřed anglického parku se nachází lovecký zámeček Diana, pojmenovaný podle řecké bohyně lovu. První zmínka o této stavbě pochází již z roku 1742. V té době zde již několik desítek let sídlí páni z Kolowrat. Kolowratové přichází do kraje pod Přimdou v roce 1675, kdy Jan Václav Novohradský z Kolowrat (1638–1690), kterému je v roce 1660 udělen hraběcí titul, kupuje panství Přimda včetně starobylého hradu a připojuje jej k dříve k zakoupenému panství Velké Dvorce, kde buduje nové sídlo. Zámek Diana pravděpodobně nechali vystavět syn a vnuk Jana Václava hraběte Novohradského z Kolowrat – František Zdeňek (1659–1716) a František Václav (1689–1738), kteří přemístili své sídlo z Velkých Dvorců právě na Dianu. Zámek nechali postavit v první polovině 18. století, údajně dle návrhu světově proslulého českého architekta italského původu Jana Blažeje Santini-Aichela (1677–1723).
Ústřední barokní patrový pavilon půdorysu rovnoramenného kříže je zastřešen kupolí, která je završena kovovým sedícím jelenem. V horním patře pavilonu se nacházejí fresky vyobrazují mytologické výjevy bohyně Diany a po stranách fresky holandských mistrů. Na centrální pavilon jsou pomocí krytých zděných mostů napojena postranní křídla.
Lovecký zámeček je obklopen rozsáhlým anglickým parkem plným vzácných dřevin – jsou zde exotické jehličnany, duby, červené buky, jírovce a mnoho dalších. K jihu se táhne alej jasanů, k severu alej jilmů, javorů a lip.
Novohradští z Kolowrat spravují panství od roku 1806, kdy rodové svěřenectví Novohradských přechází na posledního žijícího příslušníka větve Kolowrat-Liebsteinské, hraběte Františka Antonína II. (1778–1861). Po jeho smrti pak přechází svěřenectví Novohradských opět na posledního žijícího příslušníka, tentokrát březnické větve Kolowrat-Krakowských – hraběte Jana Nepomuka Karla, zvaného Hanuš (1794–1872). Po hraběti Hanušovi, velkém vlastenci a mecenáši, připadl majorát Kolowrat-Krakowských Týnec a Bešiny společně se svěřenectvím Novohradským Leopoldu hraběti Kolowrat-Krakowskému (1852–1910), jehož potomci vlastní zámek až do roku 1943, kdy je převeden na Německou říši. V roce 1945 je navrácen zpět Jindřichu hraběti Kolowrat-Krakowskému, aby mu byl po roce 1948 opět zabaven. V roce 1960 je v zámečku zřízen domov důchodců.
Když se po roce 1992 dostává lovecký zámeček zpět do majetku Jindřicha hraběte Kolowrat-Krakowského, nachází se bohužel ve velmi špatném stavu. Některé z architektonického hlediska velmi nešťastné zásahy, které byly v zámečku provedeny v souvislosti se zřízením domova důchodců, jsou již bohužel nevratné. Paní Dominika Kolowrat-Krakowská v současné době zahájila první kroky postupné a velmi dlouhodobé rekonstrukce. Podle loveckého zámečku je pojmenována i přilehlá osada a přilehlé okolí (v dřívějších záznamech též Dianaberg). V současné době se název přenesl na celé jedno polesí Kolowratových lesů, na zdejší honitbu a oboru s chovem muflonů.
Diana po roce 1900
