František Karel Wolf (1764-1836)
Kreslíř, mědirytec, nakladatel rytin. Byl žákem svého otce. Učitel geometrie, stereometrie, mechaniky, stavitelství, rýsování při škole Týnské. Ředitel školy.
V letech 1803-9 vydal publikaci "Abbildungen sämtlicher alten und neuen Schlösser in Böhmen". Kniha obsahuje pohledy (kolorované lepty) na česká historická místa.
Zámek Veltrusy 1804 - kolorovaný lept
Heinrich Waldemar Rau (1827-1889)
Drážďanský kreslíř a litograf. Litografii zámku Veltrusy vytvořil Jindřich Valdemar Rau jako součást souboru litografií panských sídel a zámků v Čechách, který vydal v roce 1852 v Teplicích nakladatel J. W. Pohlig (Boehmen's Herrschaftliche Landsitze und Schlosser).
Zámek Veltrusy - litografie
Leopold Anton Wach
Litograf spolupracující na souboru, který dokumentuje návštěvu císaře Františka I. a jeho ženy Caroliny Augusty v Čechách (1833). Většina lokalit byla vyzdobena (osvětlena) oslavnými nápisy a slavobránami.
Slavobrána u Laudonova pavilonu - litografie
Führich Josef (1800-1876)
* 9. 2. 1800 Chrastava – † 13. 3. 1876 Vídeň
Původem ze severních Čech prožil Josef Führich většinu života ve Vídni. Byl činný v oboru nástěnného malířství, tabulových obrazů, kresby a grafiky. Maloval historické a náboženské náměty, v menší míře též portréty.
Od roku 1840 působil jako profesor na vídeňské Akademii. Základy malířského umění získal v dílně svého otce, chrastavského malíře a rytce Václava Führicha. Podporován Kristiánem Kryštofem hrabětem Clam-Gallasem vstoupil v roce 1819 na pražskou Akademii k Josefu Berglerovi.
Studia dokončil v roce 1825.
V letech 1827–1829 pobýval v Římě, kde se připojil ke skupině nazarénů a zúčastnil se poslední fáze freskové výmalby ve vile Massima spolu s Friedrichem Overbeckem, Johannem Veitem, Juliem Schnorrem von Carolsfeld a Josephem Antonem Kochem. Po návratu žil pět let v Praze, avšak v roce 1834 přesídlil do Vídně, kde s přestávkou v letech 1848-1851 setrval až do konce života. Zásluhou knížete Metternicha získal nejprve místo kustoda v galerii Akademie.
V roce 1840 byl jmenován profesorem Akademie ve škole historické kompozice, od roku 1851 byl profesorem mistrovské malířské školy.
V padesátých letech vytvořil své nejvýznamnější dílo, nástěnné malby pro novostavbu kostela v Altlerchenfeldu na předměstí Vídně. Za tuto práci byl povýšen do šlechtického stavu.
V roce 1875 byla na počest Führichova životního jubilea uspořádána ve Vídni velká retrospektivní výstava jeho díla. Malíř zemřel v následujícím roce jako vážený a ceněný umělec. Povahou své tvorby náleží Josef Führich k okruhu nazarénů. Jejich styl, založený na studiu italské renesance a zejména Raffaelovy malby, který přijal za svého pobytu v Římě, si podržel po celý život.
Jako hluboce věřící a oddaný katolík poldádal náboženský obraz za nejvyšší stupeň umění a podobně jako ostatní nazaréni vyjadřoval svůj životní postoj s opravdovostí a až naivní upřímností.
Rodný dům autora v Chrastavě - malba na dřevě (část z "Iluzivního pokoje")
Jan Ranzmayer (1814-1874)
V letech 1847-1873 byl činný vedutista, krajinář, kreslíř interiérových pohledů. V roce 1847 byl poprvé zmíněn soudobým tiskem jako krajinář bez uměleckého vzdělání.
Člen Jednoty umělců výtvarných. Od roku 1849 tvoří v rodině Clary-Aldringen, kde zachycuje v kresbách jejich sídla a interiéry. Od roku 1861 působí u hrabat Chotků, spřízněných s rodem Clary-Aldringen.
Vytvořil pro ně sérii kreseb interiérů jejich vídeňského sídla v Herrengasse a sérii pohledů do parku ve Veltrusích ve středních Čechách.
Jeho kresby jsou zcela v intencích šlechtického dokumentačního zájmu o vlastní sídla, ještě před běžným užitím fotografického aparátu.
Pohled na zámek a park evokuje atmosféru tzv. "Okrasného statku"
Antonín Josef Lewý (1845–1897)
Český malíř-krajinář působící hlavně v Praze a Teplicích.
Vytvořil množství ilustrací pro časopisy (Květy, Světozor, Zlatá Praha) a knihy (např. Čechy). Většinu obrazů kreslil perem, tužkou nebo tuší, aby co nejlépe vypadaly na černobílé reprodukci v knize či časopise. V jeho dílech nejsou silné emoce, ale většinou klidné pohledy na města, parky, zámky či starobylé hrady ve své plné realitě.
I přes rozsáhlou tvorbu by Lewý už v roce 1899 prakticky zapomenutý. Díky jeho umění však dnes ožívají nejen současná místa ve své původní kráse, ale také místa, která se do dnešních časů nedochovala a zanikla.
Zámek Veltrusy se sochou u hl. brány Město Veltrusy s kostelem a Vltava s altánem
Alois Kirnig (1840-1911 Praha)
Významný krajinář 19. století. Byl žákem malíře Ferdinanda Lepié. Vystudoval Akademie výtvarných umění v Praze a Mnichově. Po studijních cestách v Německu a Itálii si v r. 1866 otevřel vlastní krajinářskou školu. Za náměty pro svoji krajinářskou tvorbu často putoval po Čechách. Známé jsou jeho obrazy z Mělnicka a Kokořínska. Mnoho námětů ke své tvorbě též čerpal z veltruského zámeckého parku. Mimo výstav doma své obrazy často vystavoval ve Vídni a Drážďanech. Člen Krasoumné jednoty (1869-1899).
Antonín Slavíček (1870–1910)
Český malíř a vrcholný představitel českého umění kolem roku 1900. Vycházel z odkazu náladového realismu, ale již roku 1898 začal tvořit obrazy barevnou skvrnou, chvatnou i rozechvělou, která vyvolává dojem pohybu a víření. Stal se mistrem v zachycení světla a stínu. V pozdějších letech se setkal s francouzským impresionismem, který jej však neovlivnil. V pozdějších pracích dochází k uvolňování stylu.
Maloval venkovské krajiny, např. ve Veltrusích, Bechyni, ve Hvězdě, v Liboci, v okolí Okoře, v Chotěboři, Hostišově, ve Stříteži, v Kraskově a především v milovaných Kameničkách, kde s rodinou pobýval nejčastěji a nejraději. Byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes a pravidelně s jeho členy vystavoval doma i v cizině. Byl krajinář, ale také malířem města, zejména Prahy. Zpočátku ho lákala zvláštní zákoutí staré Prahy, maloval také Letnou, kde bydlel.
Vyrůstal brzy bez matky, v péči dvou sester a otce. V 19 letech, nejspíš pod vlivem svého strýce, odešel na kratší dobu do benediktinského kláštera v Rajhradu na Moravě, patrně z nešťastné lásky. Po návratu do Prahy v roce 1893 poprvé vystavoval několik svých krajinek na výstavě Umělecké besedy. O roku 1887 byl zapsán na AVU v Praze do krajinářské speciálky u profesora Julia Mařáka (1832–1899), kterou několikrát, nejspíš pro neshody s prof. Mařákem, přerušil.
Když 8. října 1899 zemřel profesor Julius Mařák, byl dočasně pověřen vedením školy Ucházel se o profesuru, ale nebyl přijat. Krajinářská speciálka na pražské Akademii byla zrušena. V letech 1903-5 vedl svoji vlastní školu.
Roku 1907 Slavíček navštívil Paříž, kde se setkal s impresionisty. Sám brilantně používal malířskou techniku barevných skvrn, ale zachycení okamžitého dojmu mu bylo málo, svými obrazy navíc musel dát najevo svůj názor na reálný svět. Vše se obrátilo k horšímu, když těžce onemocněla jeho žena. Odjel s ní na léčení do Dubrovniku, kde si pádem na skalách zlomil ruku a nemohl pracovat. Léto pak trávili v Orlických horách u přítele na faře v Německé Rybné, kde jej při koupání v říčce Zdobnici ranila mrtvice a ochrnul na pravou polovinu těla. Následovala dlouhá doba léčení. Snažil se malovat levou rukou, poté se pokoušel o malá zátiší. Výsledky byl zklamán, proto 1. února 1910 zvolil dobrovolnou smrt střelnou zbraní.
Procházka Podzim ve Veltrusích
Ve veltruském parku Veltruský park
Josef Král (1877-1914)
Patřil k posledním žákům Mařákovým a proslul zvláště náladovými obrazy mlžných večerů, chmurných přísvitů, atmosférických úkazů, a to zpravidla v přístavech a na nádražích.
V prosinci 1909 vystavoval v Domě umělců v Praze 135 prací. Na výstavách K. J. byly v r. 1904 vystaveny jeho obrazy „Vše hledá úkryt", „Zastrčená ulice".
Obrazy z konce 90. let vypadají stroze realisticky až suchopárně, po roce 1900 malíř paletu oživuje, sílí také technická jistota a objevují se první zralá díla („Topoly", 1904). Reprodukce ve Zlaté Praze v době před 1. světovou válkou dávají pak vcelku dobrý přehled o námětové i výrazové škále Královy tvorby. Řadíme jej spolu se Satrou do linie ullmannovsko-engelmullerovské, třebaže nedosáhl jejich významu. Za nejvýznamnější Králův odkaz třeba považovat menší formáty s nádražními podvečery s parami z lokomotiv, kde leckdy docílil výrazu dokonalosti.
Kaštanová alej
Václav Špála (1885-1946)
Malíř, grafik a ilustrátor. V Praze vystudoval Akademii výtvarných umění. Jeho první díla vycházela z fauvismu, později se přiklonil ke kubismu, od něhož se tzv. zeleným obdobím odklonil roku 1923 (do r. 1926) a od té doby maloval především krajiny. Vrcholem jeho malování přírody (vyjadřoval sám sebe) je tzv. modré období (jedna barva v mnoha odstínech) Po roce 1930 směřoval k malbě kytic a zátiší.
Vystavoval se skupinou Tvrdošíjných, byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes a podílel se na výtvarné aktivitě Osmy. V roce 1945 získal čestný titul národní umělec.
U lesa z Veltrus Alej ve Veltrusích
Veltrusy
Josef Holub (1870-1957)
Nejslavnější kralupský malíř a jeden z nejstarších Mařákových žáků zůstal jako snad opravdu jediný věren způsobu malby, jejž si osvojil především od Kavána.
Své náměty nacházel v krajinách Povltaví na Podňpsku a proslul jimi v nesčetných variacích téhož záběru („Vltava u Nelahozevsi", „Lobeček", „Veltruský park"). Větší oleje vynikají propracovanou a promalovanou plochou v ostře konturovaném zobrazení zpravidla vlídného rovinatého motivu louky, říčního zákoutí nebo stromoví.
Po roce 1900 se Holub věnuje profesionálně praxi fotografa, což i zpětně jistě ovlivnilo setrvání na naučeném principu malování. Oblíbený zelenavý kolorit jen občas prokvete ostřejšími akcenty, impresivnější polohy dociluje v některých drobnějších dílech, která nezapřou talent, dobrou průpravu u Mařáka a vliv blízkých přátel (Dvořák, Slavíček).
Po první světové válce se již Holubovo dílo výrazově dále neposunulo, kodifikovalo harmonický obraz domovské krajiny (jeho rozměrný olej byl kdysi státem věnován i J. V Stalinovi a umístěn v prostorách moskevského Kremlu) a stalo se zvláště pro region uznávanou nezpochybnitelnou výtvarnou hodnotou tím spíše, že umělec patřil k osobitým postavám svého města, jehož instituce se pyšnily a dodnes pyšní jedněmi z nejlepších děl.
Alej na podzim U Veltrus
Alois Kalvoda (1875-1934)
Pocházel ze Slapanic u Brna a u Mařáka studoval pět let. Pozornost vzbudil již svým absolventským obrazem „Osiky u Velkých Němčic" (1897), ale známe i výjimečně zdařilé obrazy starší.
Podzim r. 1897 jej svedl do Hvězdy se Slavíčkem, jehož tvorba jej až tak zásadně nezasáhla. Již jako akademik se odchyloval od směru Mařákovy školy, od malování melancholických krajin směřovala jeho tvorba k dekorativnějšímu pojetí krajiny v barvě i motivu.
V roce 1900 mu Hlávkovo stipendium umožnilo cestu do Paříže (spolu se sochařem Mařatkou) a na Marnu, odkud si odnesl zejména barevnější paletu a prosvětlenější způsob malování. Tehdy si také na Královských Vinohradech založil později dosti prosperující malířskou školu, odkud vzešli mj. M. Benka, J. Váchal či 0. Hůrka.
Pobyt v Mnichově r. 1901 mu dal povědomí o nesmírné šíři dobových trendů a podnětů, takže v bezprostředně následujících letech shledáváme u Kalvody vskutku rozličné obrazy, ať námětově, tak pojetím.
První soubornou výstavu uspořádal v Praze r. 1902 a od té doby prakticky z výtvarné scény nezmizel. Byl činný literárně, zkusil si i scénografii („Prodaná nevěsta", 1915), přednášel o umění, redigoval časopis Dílo.
Jako temperamentní malíř opustil záhy krotký realismus i náladové krajinářství a po několika umělecky sporných cyklech se oddal secesnímu dekorativismu (známé březové háje, později bohužel poněkud zprofanované), aby nakonec kolem roku 1907 přešel plně na pole impresionismu, kde neváhal užít nejednou tónů do tehdy u nás zapovězených.
Dlužno říci, že v některých drobnějších dílech zazní před r. 1910 i určité prvky expresionistické malby. Prosté motivy českého kraje ztvárňoval širokým štětcem, jasnou a veselou barvou. Vynikající práce jsou z okolí Rohatce, Strážnice a Břeclavska, zimní motivy pak z okolí říčky Volyňky v Pošumaví. Ve své době náležel Kalvoda k nejlepším krajinářům střední Evropy.
Veltrusy
Ladislav Čepelák (1924-2000)
Studoval v letech 1944 a 1945 na Bauchově a Sychrově večerní škole v Mánesu a v letech 1945-1959 pokračoval ve studiích na pražské Akademii u profesorů J. Želibského, V. Nechleby, V. Rady a V. Silovského. Od roku 1959 působil jako pedagog v grafické škole AVU, od roku 1970 byl pověřen jejím vedením až do roku 1990. Od roku 1954 člen SČUG Hollar a působil v Jednotě umělců výtvarných. Na počátku také maloval, příležitostně spolupracoval s architekty, ale hlavně se zabýval volnou grafikou a kresbou. V kresbě užívá především tradičních technik (uhel, tužka, tuš), v grafice se zaměřuje na lept, akvatintu, mezzotintu a někdy i litografii. Nejdůležitější inspirací je pro něj příroda. Zajímá jej v krajinném celku i v detailech, v proměnách ročních období. V raném období vznikaly nejčastěji lepty řazené do cyklů (První grafická studie, 1948-56, Veltruský park, 1949-51, Krajiny v Povltaví, 1952-55). V 2. pol. 50. let se ve dvou souborech hospod vrátil k figuře. Pobyty na Slánsku se datují od přelomu 50. a 60. let. Při poznávání této krajiny začal měnit technické prostředky a obrátil se k akvatintě. Plochy a struktury tehdy převážily nad liniemi. Základní proměna se nejprve odrazila v cyklu Slánské krajiny (1964-65), v níž směřoval ke stále výraznějšímu zobecnění. K dalším významným cyklům patří Stromy (192-66), Oblaky (1964-65), Tání (1964-65), Pavučiny (1963-66), Sněhové brázdy (1966-68), Orba (1974-75) nebo Horizonty (1980). Výrazným motivem posledních let se stala motýlí křídla. Dospíval ke stále obecnějším pohledům na přírodu. Vystavoval od roku 1967, samostatně od 1965.
Partie z parku - lepty
Do Veltrus jezdíval či se zde jen zastavil i Antonín Mánes, Jan Mánes, Hugo Ullik, František Bohumír Zvěřina, Alois Kirnig, Milokáš Aleš, Bohumil Šimák, Josef Hanel-Dolanský, Miloš Jiránek, Jan Zrzavý a další...
Karel Hynek Mácha si zámek naskicoval ke svým "Hradům spatřeným".
